Nejstarší a jediná

12. září 2018 v 10:33 | Lady Baskerville |  Pero a inkoust
Siblings, Friends, Brother, Sister, Life, Beauty

"Jsi starší, buď rozumná."

Mám tři mladší sourozence, všechny pohlaví mužského. Narodila jsem se jako nejstarší a jediná holka. Zrovna nedávno jsem přemýšlela (jelikož jeden z mých bratrů letos maturuje), že ačkoliv už je oficiálně plnoletý a dělá své první kroky do reálné dospělosti, pro mě snad i ve třiceti bude pořád mladší bráška. Malá část mě ho stále uvidí jako malého kluka, co přijel zabaelný do uzlíčku z nemocnice. Tím však nemyslím, že bych nebyla schopná ho akceptovat jako samostatného, skoro dvoumetrového muže. Protože se k tomu pomalu ale jistě propracovává. Nejstarší sourozenci vždycky budou cítit zodpovědnost za ty mladší, jelikož většina z nás k tomu byla odmalička vedena - k péči o ně.

Upřímně, jsem za to vděčná. Jsem ráda nejstarší, jelikož i přes určité nevýhody mě to donutilo být daleko lepší člověk. Nechci tvrdit, že mladší sourozenci jsou horší lidé, jen si prostě sebe nedokážu představit na jejich místě. Ano, sice jsem musela prošlapávat cestu a rodiče při mojí výchově měli premiéru, a tak u kluků už některé věci neřešili/řešili jinak; sice jsem musela rychleji dospět, protože jsem se musela stát zodpovědnou, naučit se vést domácnost a brzo vařit, ale tohle všechno se mi ve finále v životě hodí. Hrozně moc mi to dalo a neustále se učím.

Vlastně se snažím, aby nevýhody mladšího sourozence mí bratři nepociťovali. A tak jsem rodiče vždy prosila, aby mne nedávali za příklad, za vzor a aby nás za žádnou cenu nesrovnávali. Protože se rozhodně necítím jako prototyp ukázkového správného postupu (nic takového neexistuje), a jsme každý jiný. Já jsem humanitně a umělecky zaměřená, maturující brácha čistě logicky. Další bráška je mimořádně pohybově nadaný a ten nejmenší se snad narodil jako filosof - je schopný mě odzbrojit, protože věty, které v šesti letech dává dohromady, nad nimi mi zůstává rozum stát. Naposledy z něj třeba vypadlo, že není pamětný. Nechápu, kde to slovo vzal.

Protože jsem nejstarší, neustále přemýšlím, jestli jsou mí bratři dobře vybavení pro život, aby všechno zvládli. Jestli, až si najdou přítelkyně, budou schopni jim pomáhat a být oporou. Aby byli muži svého slova a činu. Aby lehkovážně neslibovali a jejich slib byl zárukou, že se tak stane. Aby si cenili svobody, pravdy a morálky stejně, jako to dělaly generace před nimi. Je toho hrozně moc. Jednoduše si z celého srdce přeju, aby z nich vyrostli opravdoví chlapi.

A jsem neskutečně pyšná, když je vidím dělat nebo říkat něco, co je tímto směrem posunuje. Sice nejsem jejich rodič, ale strávila jsem mnoho času péčí o ně, snažila se jim ze svých zkušeností předat maximum.

Pointa je, že v tom je má největší zodpovědnost. Pokud od nich tohle všechno vyžaduji, musím jim sama jít příkladem. Starší sourozenci přece prošlapávají cestu, ne?
 

Platová nerovnost

10. září 2018 v 9:10 | Lady Baskerville |  Dámský salónek
Nedávno jsem absolvovala poměrně dlouhou cestu autobusem, přisedla si ke mně turistka z Jižní Koreje, a začal náš zajímavý rozhovor. Pověděla mi, že ve své zemi vydala několik knížek, nejvíce jí baví psát cestopisy (napsala několik o Africe), a teď cestuje po Evropě (i po České republice) a vyptávala se mne na spoustu otázek o naší zemi, vírou počínaje, vztahem mezi generacemi a předmanželským sexem konče. Pokoušela jsem se jí dát pouze pravdivé a ověřené informace, zároveň jsem však sáhla i po několika zkušenostech mých či mého okolí. Překvapilo mě, když pověděla, že Češi jsou Jihokorejcům podobní ve smýšlení, a že Česká republika jí rozvojem připomíná Jižní Koreu devadesátých let.

Řeč padla i na práci (která je u nás považována za prestižní, jak funguje naše zdravotnictví, školství atd.), a na platové ohodnocení mužů a žen, jež je dle posledních výzkumů odlišné, a ten rozdíl mezi mužskou a ženskou mzdou činí zhruba 20%. Co se týče těchto rozdílů, jsou jedny z největších mezi státy EU. K propadům dochází mimo jiné kvůli tomu, že žena založí rodinu a pak je poměrně "dlouhou" dobu mimo trh práce. Ženy v důchodovém věku mají nižší penzi a jsou mnohem více ohroženy chudobou.

Money, Money Tower, Coins, Euro, € Coin, Specie
Rozhodně nechci tvrdit, že si muži svůj plat nezaslouží. Také nechci tvrdit, že tomu beze sporu rozumím. Ale vím, že pro ženy vyvstává řada problémů. Například volba mezi kariérou a rodinou, onen odvěký spor pracujících žen. Většina z nás se v nějakém úseku svého života rozhodne pro rodinu (stejně jako to mám v budoucím plánu i já). Ženy se vzdělávají, aby si zajistily určitou životní úroveň, dělaly práci, co je baví, stejně jako muži. Ale mne (nevím jak ostatním) bliká ještě jedna kontrolka, a to: budu schopná se postarat o svoje děti? (A budu-li vdaná, budu schopná pomoci s rodinným rozpočtem natolik, abychom si mohli žít a nepřevracet každou korunu v ruce?)


Pocházím z rozvedené rodiny. Sice nejsem matka samoživitelka, ale znám jich spoustu, včetně své vlastní mamky, která má veškerý můj respekt za to, že nás vychovala. A z toho důvodu mi přijde 20% rozdíl mezd velmi propastný, nutný změny. Protože mnoho žen ze svého platu neživí pouze sebe, ale i své děti. Bohužel jsou otcové (a není jich málo), kteří alimenty neplatí, nebo si vysoudí nejnižší možnou částku, ačkoliv by mohli přispívat víc. Nechápu, proč si myslí, že peníze strkají své bývalé manželce, když jsou to peníze k zajištění životní úrovně jejich vlastních dětí. Mojí tetě bývalý manžel neplatí nic. Otec Lorda Baskervilla též neprojevil velkou iniciativu, dokonce se to pokoušel uhrát tak, že Lord Baskerville není jeho syn.

Je to velmi těžká situace, kdy na jednom platu závisí třeba tři krky. A ta propast mezi platy je pak opravdu znát. Když už nemůže být rozdíl minimální, vydělává-li si žena sama pro sebe - když vydělává pro rodinu, přijde mi to děsivé.

Nevím, jak to funguje v soukromém sektoru, ale povím vám stejnou historku, kterou jsem povídala korejské turistce. Moje mamka pracuje v nemocnici, ve veřejném sektoru. Když byla po škole, hlásila se o místo na jiném oddělení; měla všechny atestace, byla už hotová, to místo měla slíbené. Avšak v poslední chvíli pan primář dal přednost mladému doktorovi, který ani neměl všechny státnice, a to z jediného prostého důvodu: byl to muž. Mamka pak skončila asi 3-4 měsíce na pracáku, než našla práci na své současné pozici. Na současné pozici všechny ženy-lékařky ví, že jejich mužští kolegové berou o těch 20% více peněz. Za stejnou práci, stejné pracovní podmínky jako ony, ačkoliv častokrát ještě delegují práci na ně.

Přijde mi, že ve veřejném sektoru se o tom ví, ale nikdo o platové nerovnosti nemluví, aby nepřišel o místo. To jsem také řekla oné paní. A velice mě to mrzelo, především z toho důvodu, že máme potřebnou zdravotní péči hrazenou, máme možnost studovat vysoké školy bez školného, a mnoho dalšího, co v jiných státech třeba nemají. Jenže v tomhle poněkud zaostáváme, a je to škoda. Zvláště, když si uvědomíme, kolik žen je samo na vydělávání peněz pro svoje děti, pro naší budoucí generaci.

Ve zdraví a nemoci

5. září 2018 v 10:08 | Lady Baskerville |  Pero a inkoust
"Většina lidí dnes onu schopnost (subjektivního prožití) ztratila, dokážou vidět věci jen realisticky, v prvotním smyslu, a tedy velmi dobře vědí, jak lze světem manipulovat. Nejsou však schopni, ať jde o člověka nebo přírodu, zcela subjektivně bez dalšího účelu jen prožít daný pohled, daný zvuk, tento obraz. Lze říci, že člověk je nemocný, jestliže nemá schopnost vidět subjektivně, stejně jako je nemocen, když není schopen vnímat vnější realitu. Nemocným či psychotickým ale nazýváme pouze toho, kdo nemá schopnost posuzovat vnější skutečnost.

Jestliže člověk postrádá schopnost vidět věci subjektivně, nenazveme ho nemocným. Důvod je jednoduchý: nemocným nazýváme pouze toho, kdo překáží společenskému fungování. Pojetí nemoci je v podstatě sociální. Jestliže je někdo idiot, emocionální idiot, umělecký idiot, nerozumí ničemu a je schopen vidět jen praktické hodnoty, je dnes považován za velmi chytrého člověka. A to jsou lidi, kteří jsou nejvíce úspěšní, protože se jim nestalo to, co Charlie Chaplinovi v jednom filmu, když kvůli krásné ženě při práci u stroje nad ním a nad nekonečným pásem ztratí vládu. Když nic necítíte, když nemáte žádnou subjektivní zkušenost, jste velmi dobře začleněni do společnosti, ve které je nejdůležitější věci prakticky zvládat. Ale kvůli tomu ještě nejste zdravější."
E. Fromm, Umění naslouchat

Vždycky mi záleželo na destigmatizaci duševních onemocnění, ačkoliv mi připadá (a mnoho lidí pohybujících se na poli psychiatrie a klinické psychologie souhlasilo), že naše společnost není připravená zaujmout otevřenější stanovisko. Ano, možná je to lepší než v 19. století, kdy se vše pod nálepkou šílenství léčilo velmi drastickými metodami, a sanatoria pro osoby sužované duševními problémy byla děsivým místem, kde by nikdo dlouhodobě nechtěl žít. K článku jsem připojila citaci z jedné z knih psychologa a psychoanalytika Ericha Fromma, protože mi přišla velmi příhodná. Naše společnost do škatulky "psychouše" hodí kohokoliv, kdo kvůli těmto problémům není produktivní. Nechodí do práce, není schopen navázat kontakt s druhými (a spolupracovat), nechová se tradičním způsobem, nějak vyčnívá nebo má prostě jen zvláštní zájmy - cokoliv, co se naší společnosti nehodí do krámu, a už tu máme člověka psychicky nemocného, ačkoliv to může a nemusí být pravda.

Zároveň se v naší společnosti pohybuje mnoho lidí velmi chladnokrevných, citově oploštělých a jinak pokroucených, kteří se této škatulce vyhnou, protože jsou velmi produktivní, pracují atd. Jedna známá měla za manžela vysoce postaveného manažera, který ji terorizoval nejhorším možným způsobem. Mimo manipulace ji například zavíral doma bez přístupu k telefonu, nemohla mít práci (aby byla finančně závislá), byl agresivní... dělal mnoho zlého, co lidé obvykle nečiní. Třeba by se do škatulky nějaké diagnózy dal napasovat. Ale protože je ve společnosti úspěšný, lidé přehlíželi to, co se dělo doma za zavřenými dveřmi.

Rozhodně nechci ani jednu z těchto skupin omlouvat nebo lynčovat. Chci pouze naznačit, že společenské nálepkování může být velmi zjednodušené a jednostranné. Říká se, že když se lidé něčeho bojí nebo něčemu nerozumí, automaticky to odsoudí. Právě ona neinformovanost je kámenem úrazu, jejž se mnoho projektů zaměřených na destigmatizaci nebo duševní zdraví pokouší pokořit. Díky dlouhodobé selekci a oddělování lidí s duševními potížemi od "normální" populace (vzpomeňme, že blázince a sanatoria vždy stála někde na kraji města či daleko od něj), obě strany ztratily kontakt jedna s druhou.

Group, Therapy, Counseling, Health, People, HelpKdyž jsem byla na gymnáziu, měli jsme provést maličký sociologický výzkum. Já jsem si vybrala formu dotazníku, pokusila se ve svých omezených možnostech zmapovat tuto propast, která se mezi oběma tábory vytvořila. Vypracovala jsem dva typy dotazníků - jeden pro širokou veřejnost, druhý pro osoby navštěvující psychiatrickou ambulanci. Oba typy z 50% tvořily identické otázky, akorát vymodelované podle cílové skupiny. Tedy např.: Měl/a jste kvůli Vaší diagnóze problémy se sháněním práce? a Zaměstnal/a byste člověka s psychiatrickou diagnózou?

Některé z otázek byly zcela shodné, například: Myslíte si, že jsou psychická onemocnění ve společnosti tabuizovaná - že společnost neví, jak k lidem s těmito problémy přistupovat? nebo Domníváte se, že média ovlivňují náhled společnosti na lidi s psych. onemocněním?

Dala jsem prostor i pro otevřené odpovědi, abych získala hlubší vhled. Celkově jsem vyzpovídala asi 150 "zdravých" lidí a 75 docházejících ambulantně k psychiatrovi. Je mi jasné, že se to za řádný sociologický výzkum považovat nedá, ale na úkol z občanky je to poměrně slušný výsledek. Tento výzkum jsem dělala asi v roce 2015. Některé výsledky mě zaskočily, jiné bohužel nepřekvapily.

Většina lidí se domnívala, že společnost minimálně projevuje náznaky tabuizace tohoto tématu. Nejhorší obraz ve veřejných očích si drží schizofrenici, kteří mi jako jedni z mála i napsali, že měli problém sehnat práci. Oba dva tábory se domnívají, že média ovlivňují veřejné mínění, co se týká psychických onemocnění, a to spíše negativním způsobem. Značná část dotazovaných pacientů se ve škole setkala se šikanou (pokud jim bylo onemocnění diagnostikováno v mladém věku). Většina pacientů o těchto problémech nemluví, maximálně v rodinném kruhu, ale když už se veřejně o něčem zmínili nebo se něco stalo, okolí reagovalo spíše negativně. Potěšilo mě, že většina uvedla, že v průběhu léčby se cítí lépe a i přes problémy žijí bohatý a naplněný život, zvláště díky rodině, dětem, koníčkům ad. Polovina "veřejnosti" by lidem s psychiatrickou diagnózou nepovolila mít děti. Čtvrtina "veřejnosti" by je nezaměstnala.

Výsledky nechám bez komentáře, ať si každý z nás udělá svůj vlastní názor. Ačkoliv se jedná o tři roky starou záležitost, dnešní situace je podobná. Velice si vážím lidí, kteří se ji v poslední době pokouší změnit, ať už jde o reformu psychiatrické péče, o níž se zasazuje řada odborníků (a která spočívá hlavně v komunitní péči o pacienty a v rámci možností začlenění do života ve společnosti), nebo o projekt SPOLU, kdy studenti psychologie a medicíny mají možnost vést volnočasové aktivity pro hospitalizované pacienty, nebo projekt Psychobraní, kdy studenti psychologie organizují pro veřejnost, ale i studenty, besedy a přednášky za účelem destigmatizace. Spoustu dobrých srdcí a chytrých hlav se pokouší situaci změnit, a mám z toho velkou radost; sama se svým dílem přičiňuji. Máme před sebou dlouhou cestu, tak dlouhou, že by tento článek nikdy neskončil, pokud bych měla vypisovat dál a dál.

Proto jen děkuji za přečtení a přeji krásný den.
 


Moje fenka je asociál.

2. září 2018 v 10:21 | Lady Baskerville |  Psi baskervillští
Kdybych byla britská královna a měla tlupu oblíbených čtyřnožců, jedna fenka by z nich zcela vyčnívala a měla výsadní post nejen na poduškách, ale i v mém srdci. V reálu sice spravuji baskervillské panství, ale pravdou je, že jestli se někdo chová jako Její Veličenstvo, tak je to tahle bílá kříženka-teriérka. Ale co si budeme povídat, má k tomu své důvody.

Původem z množírny, která sice nebyla tak dramatická, jako ta kamenická (rozumějte, nebyly v ní desítky psů), avšak stále zde panovaly velice špatné podmínky, kdy Sára žila ve sklepě na uhlí. Nikdy jsme neidentifikovali její rodiče, a podle její nulové socializace a faktu, že nevěděla, jak se chodí po trávě, odhadujeme, že to musela mít docela krušné. Věcí k dobru buď fakt, že odtamtud odešla jako malé štěně, ne jako strhaná fena s historií mnohačetných porodů. Plemeno West Highland White Teriér, zkráceně westík, i když v reálu je jasné, že není čistokrevná, jelikož je o něco větší než samci westíků, a má odlišnou strukturu srsti i hlavu. (což mi nikdy nevadilo)

Lord Baskerville je kočičí člověk (já zas psí, uhodli jste správně), a při prvním setkání se Sárou - i při mnoha dalších setkáních poté - mi řekl, že v životě neviděl psa, který by se tak výrazně choval jako kočka. Její Veličenstvo má celkem komplikovanou osobnost, umí být pěkně mrzoutská (nepsané pravidlo zní "nehlaď mě po desáté večer, spím"), někdy vzteklá, ale většinu času je v pohodě do té míry, do jaké jí dáváte prostor. A věřte, že to opravdu není rozmazlováním - absolvovala se mnou cvičák i tisíceré pokusy ji seznámit se psy, od kterých povětšinou utíká se staženým ocasem a obranným vrčením, protože ji jako malou pokousali. Lidi si vybírá - plusové body od ní dostane každý, kdo k ní hned nejde s rukou nataženou a nesnaží se ji za každou cenu pohladit, pokud před ním couvá. Veškeré úspěšné pokusy začaly tím, že jí dotyční dali čas, počkali, až přijde sama a dá jim najevo svou důvěru.

Mrzí mě, že někteří kolemjdoucí Sáru vidí jako nevychovanou a rozmazlenou (přestože základní povely už 12 let zvládá bez problému) proto, že se nechová jako extrovertní pes, co běží pozdravit a pomazlit jakékoliv osoby, skamarádí se s každým psem. Můj pes je prostě asociál. Takový Sheldon Cooper, schopný spražit vás pohledem, jaktože nechápete, co je zřejmé. Jediný manýr z dob minulých přetrval, a to její chování odpadkového koše - je schopná sežrat cokoliv a kdekoliv, což zřejmě pochází z faktu, že jako malá trpěla hladem.

Je velmi loajální, vnímavá a chytrá. Ve svém seniorském věku upustila od záliby aportování a jejím novým koníčkem je vyhřívání se na sluníčku; staronovým pak zůstává degustace sušeného masa. Hůř vidí a bolí jí záda. Stejně se občas splaší a vrátí do doby, kdy byla malý bílý živel.

Občas se usmívám nad faktem, že mým prvním psem a velkou srdeční záležitostí se stala právě tahle složitá kříženka. Že jsem se vrhla hned do největší obtížnosti kurzu řeči těla, němých gest a významných pohledů. S odstupem času mi to přijde lehkovážné, ale zase na druhou stranu, srdci neporučím. Je se mnou dlouhou dobu mého života a obohatila ho maximálním způsobem. Možná jsem si na začátku připadala jako zachránce já, ale dneska vím, že Sára mi pomohla daleko víc. Získala jsem skvělou parťačku.

Vezme-li si někdo do péče psa s nepříliš blyštivou minulostí, musí počítat s tím, že nevymaže, co se stalo. Jediné, co může udělat, je pokusit se převážit to špatné dobrými zkušenostmi a zážitky. Zároveň by měl počítat s faktem, že pes nebude prototypem ukázkového mazlíčka. Je to přece jen živý tvor a vše je o respektu a lásce. Ano, moje fenka je asociál, ale to neznamená, že bych ji měla byť o chlup méně ráda.

Efekt přihlížejícího

30. srpna 2018 v 10:24 | Lady Baskerville |  Dámský salónek
"Efekt přihlížejícího je psychologický pojem, jenž se skvěle hodí k tématu článku, který chci vytvořit. Znamená následující: čím více lidí je přítomno u nepříjemné, nebezpečné či morálně špatné situace, tím spíše nezasáhnou a nepomohou, neboť předpokládají, že někdo z ostatních přihlížejících zasáhne místo nich."

Většina dívek a žen se na ulici nebo jiném veřejném prostranství ocitla v situaci, kdy pohledem či slovy hledala pomoc u ostatních kolemjdoucích osob. Já osobně mnohokrát. Ať už v případě, kdy jsem se starala o jinou dívku, která dostala epileptický záchvat, a potřebovala jsem, aby někdo zavolal záchranku, zatímco jsem se jí věnovala; nebo v případě, kdy jsem po silnici honila štěně, jež někdo vyhodil z auta a ujel, abych ho mohla odtáhnout do bezpečí od projíždějících kol. Nejvíce však v případech, kdy mě nějaký muž obtěžoval a já hledala zastání.

Nejprve bych ráda vyjasnila, že ačkoliv jsem feministka, neoháním se mantrou "všichni muži". Nechci zoběcňovat, což už jsem naznačila v článku v jiné rubrice. Pro mne feminismus znamená zlepšení situace žen, protože (jak napíšu v dalších článcích) si nemyslím, že by tato situace byla košer, ačkoliv uznávám, že se rozhodně máme lépe než předtím. Znamená pro mne však i zlepšení situace mužů. Feminismus je pro mne filosofií, kdy se obě pohlaví respektují a uznávají, a onou vzájemnou úctou se od sebe navzájem učí, pomáhají si a doplňují se - jsou si rovnocenní ve své odlišnosti. Takže tento článek rozhodně není mířen na mužské pokolení obecně, pouze na tu jeho část, která kazí dobrý dojem. A vlastně ani není primárně mířen na tyto muže - je totiž mířen na netečné přihlížející.

Ohledně catcallingu (pokřikování hodnotících komentářů a sexuálně laděných narážek na ulici) se rozdělují názory. Pro někoho absolutně nepřípustné a odporné, jiná žena nad tím mávne rukou, je to pro ni prostě jen nevhodný a neslušný kompliment. Upřímně, dřív jsem bývala v druhém táboře, ale pak jsem se nad tím zamyslela do hloubky a nechce se mi zaujímat laxní přístup ve stylu "burani nic jiného neumí". Protože to sice může být "neškodné" pořvávání, jenže i catcalling je schopen odstartovat daleko horší a děsuplnější sled událostí, který bych nikomu nepřála.

Související obrázek
Fakt, že se na catcalling začaly zavádět pokuty, je pro mne jen smutným odrazem toho, jak moc silný je efekt přihlížejícího. Že se situací, která je ženě očividně nepříjemná, něco neudělají sami lidé stojící okolo, nepokusí se jí vyjádřit svou vlastní podporu. Jsem vážně vděčná za ty dva muže, kteří se mě zastali tím, že na dotyčné houkli něco ve smyslu "nech ji na pokoji/tak se uklidníme/trocha slušnosti by neuškodila". Je mi jasné, že ženy okolo takovou odvahu nemusí mít, což chápu, protože kdyby pořvávající jedinec začal být agresivní, bylo by pro ně daleko těžší si s ním poradit. Ale v jednotě je síla. Kolikrát mě zachránily maminky s kočárky, ke kterým jsem se připojila s tím, jestli nemůžou dělat, že mě znají. Upřímně, catcalling netoleruji v jakékoliv formě. Ale intenzita mé reakce se liší případ od případu. Když jde dospělá žena a někdo za ní houkne: "Pěkný nohy!", tak se to dá strávit. Ale když mě jako dvanáctiletou holku pronásledoval chlap, který na mě dva bloky pořvával, že "mám fakt nádherný prsa" (která jsem v tom věku ani neměla) a jak "by se mnou š*kal celou noc", tak to mi fakt vře krev v žilách. A co mi tu krev vře ještě víc, že začal na autobusové zastávce, kde se mnou stálo asi sedm lidí. Sedm lidí, kterým bylo jedno, že takhle reaguje dospělý chlap na malou holku. Nebo jim to jedno nebylo, ale nenalezla jsem v nich žádnou oporu. Takových historek mám v zásobě víc, stejně jako moje kamarádky. Že se přihlížející nezastanou dospělé ženy mi přijde velice smutné, ale že se nezastanou dítěte, to je pro mě tristní.

Projevy agresivity vůči dotyčné jsou ještě vyšší úroveň. Ani mě se nevyhnuly sprosté nadávky doprovázené výhružkami, a to jen za to, že jsem procházela kolem a byla jsem holka. Protože ono je mnohem jednodušší si dovolovat na někoho, kdo nemá vyrovnané šance, než něco podobného pořvávat na stokilového týpka. To se prosím pěkně stalo v centru města, kde je každodenně spousta lidí. Opět mi nebylo víc než patnáct.

Co tím chci říct, že catcalling působí v porovnání s násilím páchaným na ženách poněkud směšně. Jenže catcallingem to pouze začíná, a má-li takový příběh pokračování, jsou děsivá. Začne to nemístnou poznámkou, pokračuje projevy agresivity a dominance, osaháváním... víte, kde to může skončit. A to "může", pro mne činí catcalling nepřípustným. Nevím, proč by se měl tolerovat, jestliže většina mužů je schopná své pudy kontrolovat.

"Myslím, že by se z hranic slušnosti nemělo slevovat, neměli bychom činit ústupky, pokud chceme, aby vytyčená slušnost zůstala zachována."

Pokud opravdu potřebujete pomoc od někoho z davu, jenž vás obklopuje, jednoduchá psychologická poučka zní, abyste oslovili konkrétního člověka. Tedy nevolat "pomozte mi někdo", ale říct "vy pane v červeném tričku, mohl byste mi pomoct?". To platí na všechny vyhrocené situace. Protože voláte-li neadresně, zodpovědnost a slušnost pomoci se rozptýlí na několik lidí, z nichž každý čeká, až začne jednat druhý.

V případě první pomoci a záchrany člověka, se spousta lidí bojí zasáhnout, aby neprovedla něco špatně. Fakt je, že nějaká pomoc je lepší než žádná. Stane se, že při masáži srdce praskne pár žeber. Ale prioritou je zajistit, aby měl dotyčný šanci přežít. Když už opravdu nevíte, co v situaci, kdy někdo volá o pomoc, dělat, pokuste se zastavit ostatní kolemjdoucí a povědět jim o situaci, pokusit se společně něco vymyslet. Nebo aspoň zavolat na příslušná čísla, má-li na místě co dělat záchranka, policie nebo hasiči. I kdyby šlo jen o to, že uvidíte někoho krást kolo, zapalovat koš nebo házet sklenice z okna; i tohle může vyústit v něčí újmu.

Mrzí mě, že se ženy musí cítit v ohrožení i za bílého dne. Bylo by skvělé, kdyby lidé nebyli lhostejní k tomu, co se okolo nich na veřejnosti děje. Vím, že by se chovali jinak, kdyby někdo obtěžoval jejich matku, přítelkyni, manželku, dceru, vnučku nebo neteř. A cizí žena všechny tyto role také zastává.

Další články


Kam dál