Věřím...

17. října 2018 v 8:03 | Lady Baskerville |  Pero a inkoust
Zdravím - delší dobu jsem se neozvala, jelikož mám velmi práce. Přesto mě sem tam napadne myšlenka, o níž bych se s Vámi ráda podělila, jako třeba dnes.

Související obrázek
Spiritualita má v mém životě velice pevné místo. Je to součást mne, i mého životního stylu, a zároveň je i optikou, kterou hledím na tento svět. Mou životní cestou je tzv. "stará stezka" neboli pohanství. Konkrétně nordické pohanství (ásatrú), kde je vládcem všech bohů Ódin, jenž je i mým hlavním patronem. Nordické pohanství nemá žádnou instituci (církev), ani oficiální "kněží", jež by mohli pohany vést a být jim prostředníky v otázkách víry. Každý pohan musí najít svou vlastní cestu, svůj způsob vyjádření vztahu k bohům a provádí všechny obřady sám. Ano, existují pomyslní "stařešinové" a další zkušení pohani, za nimiž můžeme chodit pro radu, ale primárně je to niterní věc. Mám-li pohanství shrnout do jediné věty, použiji útržky článku České pohanské společnosti, že jsou to "polyteistická náboženství evropské a indoevropské oblasti, a to jak ta původní, tak i tak, která jsou z nich odvozená" a též je to "soubor náboženství rozvinutý na základech zděděných po našich předcích ve formě záznamů, pohádek, folklóru, pověstí, mýtů, kulturních památek, literatury, zbytků živých tradic, ale také v samotné krajině, kamenech, lesních zákoutích a posvátných místech (nejen) naší vlasti." (zdroj)

Ve všech odvětvích pohanství je společná polyteistická víra (v bohy), úcta a pokora k přírodním silám, ctění předků jak po krvi, tak po řemesle a obětiny bohům (ať už ve formě jídel, nápojů, nebo činnosti).

Na začátek jsem osvětlila, co vlastně znamená moje optika víry. Zdůrazňuji, že je to má cesta a nikomu ji nenutím, stejně jako respektuji, pokud si někdo vybere jiný náboženský směr, vyhovuje-li mu více. Co mne však zaráží, je netolerance, s níž se setkávám v různých podobách.

Nedávno jsem četla Junga, a líbila se mi jeho věta, že "všechna náboženství mají stejně daleko k pravdě". Všechna mají stejnou šanci, že se mýlí nebo že mají pravdu. Ale to přece není pointa víry, ne? Mít pravdu. Věřit pro mne znamená vytvořit si velmi hluboký vztah k určitému způsobu nahlížení na svět, jeho fungování, k osobním hodnotám a k spiritualitě. Víra a organizované náboženství pro mne nejsou totéž. Víra je něco, co má místo uvnitř člověka.

Respektuji křesťanství (i jiná náboženství) jako způsob vyjádření své víry mnoha lidí okolo mne. Mám mezi křesťany přátele a rozhodně mi nečiní problém vést debatu o tom, jak se liší a co spojuje naše vnímání světa. Jsou to velmi zajímavé rozhovory, především proto, že se nesnažíme přesvědčit toho druhého, že naše cesta je lepší, neboť víme, že naše cesty jsou pouze nejlepší pro nás samotné.

Zajímalo by mne však, kde se vzala potřeba církve všechny ostatní víry démonizovat. Ano, historicky je mi jasné, že to byl prostředek, jak vymýtit lidová náboženství a nastolit v té době poněkud absolutistický vliv církve, ale nechápu, proč to pořád přetrvává. Proč lidi odrazovat od prozkoumávání své spirituality strachem, že vše, co je za hranicemi církve, jsou démoni, kteří se v přívětivém rouchu snaží svést z cesty. Co mne na tom mrzí nejvíc je, že velmi málo opravdu zarputilých křesťanů (zarputilých čti jako "křesťanství je jediná správná stezka" lidí) ví, co pohanské a jiné víry obsahují. Že máme devět ctností, které se příliš neliší od vlastností, jichž si lidé cení napříč staletími. Že neprovádíme satanistické rituály ani nepraktikujeme lidské oběti. A tak dál.

Samozřejmě se tato urputnost vyskytuje i jinde, než v církvi křesťanské, ostatně, vyskytuje se i u radikálních pohanů, které naštěstí osobně žádné neznám. Podle mě je víra něco, co se má držet jako malý ptáček - zlehounka a jemně, aby nezemřel a mohl létat. Každý, kdo svou víru drží příliš pevně, jí podle mne znemožňuje růst a vývoj. Netvrdím, že moje víra je jediná správná, dokonce ani netvrdím, že má pravdu. Ale věřit přece znamená vědět, že to tak nemusí být... Většinou mne debaty s odlišně orientovanými lidmi ve finále utvrdí v tom, že opravdu kráčím po té "mé" cestě správně. Protože pohanství je s mou bytostí velmi těsně spojené.

Jako malé dítě jsem se o náboženství, legendy a mýty z celého světa velmi zajímala. Bavilo mne hledat opakující se vzorce i odlišnosti. K pohanství jsem si vytvořila vztah už v osmi letech, kdy mne zcela dostal příběh o Ódinovi a jeho oběti, kdy visel devět dní a devět nocí na stromu světa, Yggdrasilu. Po přečtení jsem ho trávila mnoho dní. A poté se začala o nordickou a germánskou mytologii aktivně zajímat.

Některé diskuze dle mého názoru nelze vést s cílem přebít toho druhého argumenty a ukázat mu, že mám pravdu. Diskuze o víře tento přístup zabíjí už v samém zárodku. Mne se občas vyplatí vykročit ze své víry a podívat se na ni "zvnějšku", očima ne-pohana. Obvykle se pak zase vrátím dovnitř a říkám si: přes všechno, co mi pověděl, nepřestávám věřit.
 

Výpovědi žen

9. října 2018 v 14:47 | Lady Baskerville |  Dámský salónek
Dnes bych se ráda věnovala tématu výpovědí žen, přesněji jejich výpovědím ohledně sexuálního obtěžování nebo znásilnění, které se odehrálo v minulosti, jedno jak vzdálené, zda-li pár měsíců nebo i dekádu let. Když si tak čtu ohledně kauzy amerického kandidáta na ústavního soudce Bretta Kavanaugha, který byl obviněn svou vrstevnicí, že se ji pokusil znásilnit v roce 1982, jdou mi hlavou různé myšlenky, které volají ještě úpěnlivěji poté, co jsem si přečetla diskutovaný článek od pana Viewegha. (zde)

Zvedl mě totiž ze židle. Teď odsunu stranou, jestli jsou obvinění proti panu Kavanaughovi oprávněná či nikoliv, i fakt, že existuje mrňavá část žen, která hnutí MeToo využívá k devastaci životů mužů bez pádného důvodu. Nebudu ani mluvit o tom, že někdo někomu před dvaceti lety sáhl na zadek; přestože si neodvažuji tvrdit, zda byl ten či onen zážitek v životě člověka podstatný či nikoliv: každý z nás má jiné prožívání.


Budu mluvit o znásilnění, velice závažném zločinu. V článku o panenství jedna blogerka napsala, proč by pohlavní styk měl mít tak fatální vliv na celou existenci dotyčné - argumentovala jsem, že se tak děje právě v případě znásilnění a dalších vynucených sexuálních praktik. Neumím důsledky tohoto činu napsat vlastními slovy dostatečně srozumitelně. Proto použiji slova, která mi pověděly znásilněné ženy. S celou situací se vyrovnávaly tím, že ačkoliv někdo násilně vnikl do jejich těla, nezničilo to ani nepoškodilo jejich duši. Že i když někdo byl tam, kam pouštíme jen ty, co milujeme nejvíc, není vina na jejich straně, ani je to nijak nepošpiňuje a nesnižuje jejich hodnotu. Že ačkoliv tak hrůzný zážitek umožnilo jejich tělo, neměly by jej za to trestat a nenávidět. A hlavně, neodstrkovat od sebe své nejbližší, protože i když nemohou plně pochopit, co se jim stalo, jsou připraveni udělat cokoliv, aby jim z jejich bolesti pomohli.

Vyjít na světlo světa s něčím takovým je velice těžké, z různých důvodů. Pro mne výpověď o znásilnění neztrácí na hodnotě ani po dvaceti letech. Protože nedávno jsem se dozvěděla, co se právě před dvaceti lety přihodilo jedné z mých nejbližších žen. Znásilnili ji, když šla do práce. Tuto ženu znám velmi dobře, nikdy bych neřekla, že se jí něco takového stalo. Svěřila se mi až ve chvíli, kdy jsem sama sebrala veškerou odvahu a řekla jí, co všechno se stalo mně. Byla jsem jako opařená.

Kdyby něčí matka, sestra nebo dcera přišla s výpovědí o traumatu, které zažila před lety, žádný rodinný příslušník by nevyvracel pravdivost jejího tvrzení. Když s nějakým takovým tvrzením přijde žena, s níž nemáme bližší vztah, dočká se někdy odmítavého skepticismu. Proč to neřekla dřív? Proč to neřešila, hned poté, co se to stalo? Ale ona to řekla: sice ne slovy, ale svým chováním. Ona to řešila: sice ne veřejně, ale sama v sobě. A někomu opravdu trvá dvacet let, než si to v sobě zpracuje a je schopný mluvit.

Tím, že mluvíme o našich traumatech, je vytahujeme s našeho soukromého prostoru ven, kde mohou být osvětlovány z mnoha stran, detailně a s lupou pozorovány, rozcupovány na kousíčky nebo i napadnuta jejich vážnost. Ne všichni jsou na to připravení hned. Někteří na to nejsou připraveni nikdy. Většina z nás (mě nevyjímaje) potřebuje nejprve získat pevnou půdu pod nohama. Proto o svých zkušenostech např. s psychickým onemocněním mluvím pouze tehdy, když vím, že už je to minimálně z 85% za mnou. A to je ten klíčový problém: traumata se velice těžko dostávají "za člověka", v traumatu neexistuje minulost, protože nás provází naší životní cestou. Je na nás, jak s jeho přítomností naložíme, ale rozhodně je stejně živé, jako bylo před lety. Osoby, co zažily hlad a válku, hromadí konzervy ve sklepě. Sní všechny zbytky, co když odpoledne budou mít zase hlad? Ti, kteří se dostali do násilného konfliktu na ulici, u sebe neustále nosí předmět, kterým by se mohli bránit. Neustále pozorují okolí a jsou ostražití, co kdyby se to stalo znovu?

Hloubku utrpení druhého člověka můžeme pouze odhadovat. Měli bychom jej podpořit, když chce promluvit, ne odrazovat nedůvěrou. Domnívám se, že zkušený psycholog nebo např. policista pohybující se v oblasti znásilnění, by měl být schopný rozlišit, zda si dotyčná osoba vymýšlí nebo ne. Jsou věci, které nezahrajete ani nevylžete, což psychologové, kteří musí psát posudky k soudu, vědí.

Označovat vědkyni, která ve chvíli, kdy její údajný agresor kandiduje na ústavního soudce, vyšla na světlo se svým možným traumatem, za severoamerickou krávu, je velice smutné. Když už nic jiného, nevíme, na čí straně je pravda, na což jsou vyšetřovací týmy a soud, aby ji objevily. Nejde mi však do hlavy, proč by někdo chtěl podstupovat veřejné společenské martyrium, které mu může zničit nebo minimálně navždy poznamenat život, kdyby opravdu neměl co říct. Pokud je Kavanaugh vinný, rozhodně by neměl zastávat tuto vysokou funkci, která stanovuje morální podmínky pro ostatní. Že se pan Viewegh pokouší pokus o znásilnění zahrnout do "normálního" chování mužů, ještě smutnější. Nejsmutnější je fakt, že sám má dcery.

Násilí na ženách se nesmí tolerovat. Všechna obvinění musí (když už jsou vznesena) být řádně prošetřena. Dcera rodinné známé byla zavražděna, když šla za bílého dne běhat. Našli ji v řece. Policie se v případě tohoto vyšetřování nechovala zcela profesionálně, jelikož byly zničeny nebo kontaminovány možné důkazy.

Mamka musí na gynekologii řešit i pokusy o znásilnění, i dokonané činy. Naposledy to byla slečna, která se jela projet na brusle. Ne každá žena je však schopná se okamžitě sebrat a jít na policii, absolvovat mnoho (byť podstatných) formalit a mluvit o tom, jak byla její existence otřesena. Přesto: říct si o pomoc není projevem slabosti, ale vnitřní síly. Domáhat se spravedlnosti kvůli sobě i dalším potenciálním obětem je také projevem obrovské vnitřní síly.

Nezapomínejme, že ani fakt, že jsou-li muž a žena spolu ve vztahu, ani jednoho z nich neopravňuje si sex jakkoliv vynucovat, už vůbec ne násilím. Přesto se moje dobrá kamarádka nedočkala velké podpory, když o tom, co se děje za zavřenými dveřmi promluvila. Proč v tom vztahu jsi? Možná proto, že se bojí, co dotyčný udělá, když se ho pokusí sama bez podpory opustit...

Je dobré upozornit na to, že existuje posttraumatická stresová porucha (PTSD), která vzniká vlivem traumatického zážitku. Existují organizace a webové stránky (knihy jsou lepší), kde se o ní dočtete podrobnosti. Já chci jen zmínit to, že jsou různé stupně traumatizace. Primární se týká samotné oběti, ale je i sekundární (blízcí, rodina, svědci) kdy dotyčný trauma nezažil z první ruky, ale setkal se s ním nebo terciální (např. záchranáři, kteří dorazí na místo, citliví lidé). Existuje též druhotná traumatizace, jež vzniká nevhodným chováním okolí - ať už jde o předsudky, nepochopení nebo obtěžování novináři, propírání v médiích.

Mně bylo čtrnáct, když bráchovi do žákovské knížky napsali, že se okolo budovy školy pohybuje podezřelá osoba, a rodiče by své děti měli mít pod dohledem. Já tehdy chodila na gymnázium, kolem oné základní školy. Viděla jsem, že se jeden muž chová divně, má kapuci a je z něj cítit marihuana - do obličeje jsem mu nikdy neviděla, přestože nezapomenu na to, jak zvláštně měl posazený hlas. Vyhlédl si asi devítiletou holčičku, kterou pronásledoval cestou do školy. Domnívám se, že rozdíl mezi pronásledováním a procházením se po stejné ulici je dobře znát. Naštvala jsem se, přidala se k dívence a doprovodila jí do školy, kde jsem jí řekla, ať zavolá mamince nebo tatínkovi, ať si pro ni po škole radši přijedou. Netušila jsem, že si tentokrát vytipuje mě. Zkrácená verze: utekla jsem. Ale bylo to strašný. Promluvila jsem si o tom s mamkou až před rokem, asi půl hodiny bojovala s knedlíkem v krku, než jsem byla schopná něco říct. Ubírá to mé zkušenosti na váze?

Do jaké podoby chceme růst?

7. října 2018 v 18:54 | Lady Baskerville |  Pero a inkoust
Když jsem byla malá, můj největší hrdina byl dědeček. Hlavně z toho důvodu, že mi v nejbližší rodině chyběl mužský vzor, který by mi dával pocit ochrany a lásky ve chvílích, kdy jsem to nejvíc potřebovala. Jelikož si táta vybral nový život, v životě mé rodiny po něm zůstala díra. A dědeček se ji snažil trochu zaplnit. Dodnes si pamatuji, jak jsme spolu v jeho "kutlochu" ve sklepě poslouchali staré vinyly. Byl schopný poslouchat Pink Floyd i Bacha, nahrával i koncerty popových hvězd, jako je Christina Aguilera, a potom jsme se na ně koukali zavrtaní do deky. Pamatuji, že jsem se chytala za hlavu, když jsem zjistila, jakou obrovskou skvrnu na jeho vytříbeném hudebním vkusu zanechali Eva a Vašek. Znal většinu klasiků, od Chopina přes Mozarta po Liszta s dalšími zvučnými jmény, ale z nějakého mne tenkrát naprosto nepochopitelného důvodu si zamiloval i tohle duo.

Díky němu jsem si vytvořila srdeční vztah k hudbě. V šesti letech jsem na půdě našla maminčinu starou kytaru, začala chodit na hodiny, a vydrželo mi to dvanáct let. Dnes si hraju doma pro radost, vzpomínám, jak moje začátečnické pokusy děda zvěčňoval na kameru. Když umřel, věnovala jsem každý koncert jemu - ať už pouze v myšlenkách nebo na mikrofon, předtím, než jsem tenkrát na velkém vystoupení zpívala Amy Winehouse. Nedávno jsem začala jsem chodit na lekce zpěvu, abych objevila svůj plný potenciál, a vím, že každý tón, co vyloudí moje hlasivky nebo struny bude vždycky doprovázen myšlenkou na dědu.

Byl to on, s kým jsem se poprvé pokoušela malovat na plátno, napodobovat Boba Rosse, jehož jsme měli puštěného na kazetě k tomu. Dnes maluji své vlastní obrazy, a když si míchám barvy nebo čistím štětce, opět jsem doprovázená vzpomínkami. Když mi bylo smutno, pustil hudbu a já stála na ploskách jeho nohou, učila se tancovat waltz a další tance. Nebo mi zamazal obličej pěnou na holení, když stál s břitvou před zrcadlem. Nebo vyndal zuby a začal dělat psí kusy.

Jednou mi dal hřeben. Nejkrásnější a pro mne nejcennější vzpomínka je ta, kdy jsem si sedla před jeho křeslo a on mi s ním česal vlasy. Když umřel, ten hřeben byl důkazem, že dýchal a byl se mnou. Bylo mi tenkrát dvanáct, a dlouhou dobu jsem pod polštářem měla schovanou jeho fotografii. Teď ji tam nemám, protože se přestěhovala na můj psací stůl.

V životě jsem měla několik vzorů. Většinou to nebyly žádné celebrity, ale laskaví lidé, kteří mi dovolili se v jejich přítomnosti zahřát, velmi mne inspirovali, hodně mi toho předali a formovali mne do osoby, kterou jsem dnes. A proto se Vás ptám - do jaké podoby chceme růst? Kdo je Vaším hrdinou?

Vždycky mě mrzelo, že vzory naší společnosti nejsou těmi, jimiž mají být. Opěvujeme osoby, které uměle vylepšily své tělo; zajímáme se o osoby, které uměle vylepšily svůj obraz a reputaci. Proč upíráme zraky k dnešním celebritám, když existují vědci, lékaři, hasiči, umělci a velmi mnoho dalších výjimečných, kteří by nám předali mnohem víc? Kdo si zaslouží naši pozornost? A kdo jak s pozorností celého světa nakládá? O skutečných hrdinech svět povětšinou mlčí. A tak vědci, jako je Antonín Holý umírají lidstvem nedoceněni, zatímco o každém pohybu Kim Kardashian víme vše.

Jsme výsledkem snažení všech předchozích generací. A zapomínáme na to. Říká se, že je to lidské. Jenže jsou věci, které bychom zapomenout neměli chtít...

Líbí se mi citát od Umberta Eca: "Skutečný hrdina se stal hrdinou omylem; přitom vždy snil o tom, být skutečným zbabělcem, jakými jsou všichni ostatní."

Vystihuje totiž velikost i tragédii dnešní doby.
 


Proč psychologie?

30. září 2018 v 16:24 | Lady Baskerville |  Baskervillský deník
"Proč studuješ psychologii?"
"Protože chci pomáhat lidem..."

Zažila jsem psychická rozpoložení, která mne pohltila svou temnotou. Ležela jsem na dně propasti, pořezaná o výplody své vlastní mysli i vzpomínky na nehezké věci, a bývaly časy, kdy jsem se z toho ven plazila, jelikož vstát a jít po svých jsem nedokázala. První "pořádný" depresivní propad přišel v patnácti, kdy jsem si musela říct o psychiatrickou pomoc, jelikož bych to sama nezvládla. Denně jsem to chtěla skončit, seděla s nožem ve sprchovém koutě, ale odradila mě od toho myšlenka, že bych svou bolest pouze přenesla na své nejbližší, jimž jsem to jednoduše nemohla udělat. Držela mě při životě láska k rodině. Paní psychiatrička si moje začlenění mezi pacienty musela vyjednávat s pojišťovnou, jelikož se stará o dospělé, a já tehdy nebyla plnoletá. Dostala jsem několik druhů léků, které jsem brala asi čtyři roky.

Léky na psychiku nejsou žádná legrace, protože velice zatěžují organismus, a to nepočítám vedlejší účinky. Nebudu popisovat, jaké zdravotní potíže jsem tehdy měla, ale po vysazení jsem asi půl roku trpěla na abstinenční příznaky (třásly se mi ruce i tělo) a upravovalo se mi zažívání do normální podoby, jelikož můj žaludek ani střeva nepracovaly, jak měly. Zažila jsem si kvůli lékům šikanu na gymnáziu, ačkoliv jsem je polykala potají na záchodech. Pár osob po mne chtělo jeden prášek na zkoušku, co to s nimi udělá. Další si ze mě utahovali a chovali nehezky, protože jim nedocházelo, že na sebe nechci upoutat pozornost a že prášky neberu pro srandu králíkům. Podobného zacházení se mi dostalo i od některých učitelů.

Girl, Brave, Bravery, Independence, Solo, Believe

Prášky jsem vysadila v okamžik, kdy jsem si omylem vzala dvě tabletky místo jedné v relativně krátkém čase. Můj mozek se cítil asi tak, jako když hodíte zmražený steak na pořádně rozpálenou pánev. Nejsem schopná popsat tu bolest, ale věřte, že to byla jedna z nejintenzivnějších, jakou jsem kdy zažila. Udělala jsem něco, co se dělat nemá - vysadila všechny prášky najednou, protože jsem si připadala, že pokud si dám ještě jeden v čas, kdy jsem opravdu měla, ustřelí mi to hlavu. Chemie se z mého těla vyplavovala minimálně půl roku a ty tři měsíce na začátku byly hrozné - což jsem si způsobila sama, jelikož léky je nutné vysazovat postupně a pouze pod dohledem lékaře. Ale nelituji toho, zachránilo mě to před kolapsem celého organismu. Dnes se snažím dodržovat životosprávu, mít dostatek pohybu a s psychikou si pomáhat bylinkovými čaji, vonnými svíčkami i dalšími drobnostmi. Zároveň zůstávám ve střehu, protože kdyby nastal velký propad, léky bych musela zase nasadit. K paní psychiatričce chodím na kontroly, a hlavně, snažím se pracovat sama na sobě a zpracovat svou minulost, která nebyla příliš růžová.

Předtím, než jsem na terapii začala chodit, jsem shlédla jeden dokument na YouTube o určité diagnóze, který byl poskládaný ze zpovědí lidí, kteří s ní mají co dočinění. Začaly mi téct slzy a vnitřně se mi ulevilo, že někdo rozumí mým problémům. Později jsem byla stejně diagnostikována, a to mi dalo naději. Jak se tak říká, poznala jsem svého "nepřítele", vyvedla ho z temnoty na světlo. Nastudovala jsem si několik odborných publikací o oné diagnóze, četla i odborné články o působení léků - chtěla jsem vědět, co se s mým tělem děje.

Vždycky jsem uvažovala o studiu psychologie, protože jsem vážně chtěla a chci pomáhat lidem. Vnést do světa trochu dobra, laskavosti a naděje. Moje osobní zkušenost toto myšlení ještě umocnila, jelikož jsem chtěla dát smysl svému utrpení - ukázat lidem s podobnými problémy, že nejsou sami a že vím, jak se cítí. Že znám to temné místo; sama jsem se z něj drápala ven.

Na psychologii mě přijali. Uvědomila jsem si, že musím nejprve pomoci sama sobě, dořešit určité záležitosti a témata, abych byla schopná účinně pomáhat druhým. Občas mě trochu děsí, že spolužáci z ročníku objíždí konference a placené přednášky psychologických kapacit, neustále čtou odborné knihy a články, angažují se, kde mohou. Já na počátku svého studia četla poměrně dost filosofických děl, jelikož jsem si potřebovala sama v sobě udělat pořádek. A angažuji se ve dvou projektech, protože chci věci dělat s maximálním nasazením, ne polovičatě. (čímž netvrdím, že oni to tak dělají)

S každým dalším semestrem roste moje pokora - zjišťuji, jak málo toho vím, a připadá mi, že toho vím ještě míň, než když jsem se na školu hlásila. Chci si uchovat úctu, neradit lidem s jejich životy, pouze jim dle svého nejlepšího vědomí a svědomí pomáhat se zbavit těch záležitostí, které jim neslouží nebo je dokonce zraňují. Moje osobní zkušenost mě naučila zdržovat se jakýchkoliv soudů.

Nedávno jsem ze školy chtěla odejít. Při pohovoru na přijímačkách jsem šla s pravdou ven - mám za sebou psychiatrickou minulost. To, zda mě vezmou či ne, jsem nechala na komisi složené z psychologů. Jejich kladnou odpověď jsem brala jako posvěcení mé volby studovat tento obor. Přesto jsem se setkala s názory, že mezi budoucí psychology nepatřím, dokonce od jednoho učitele. Moc mě to mrzelo. Pomohl mi klinický psycholog, u něhož dělám praxi, který mi řekl, že to nepovažuje za žádný handicap, ale že to má samozřejmě své výhody i nevýhody. Jeho názoru si vážím nejvíc, neboť mi přijde, že má největší váhu.

Rozhodovala jsem se, jestli psychiatrie nebo psychologie. Nakonec jsem medicínu zavrhla, jelikož (a to rozhodně není jejich vina) psychiatři nemají na své pacienty tolik času. Léky mi přijdou dobré na akutní problémy, ale není to žádné řešení, jen taková berlička - největší dlouhodobý přínos vidím v terapii a v možnosti přistupovat ke každému člověku individuálně a s citem, což umožňuje práce psychologa.

Věřím, že limity si vytváříme pouze sami. Ano, máme určité podmínky, s nimiž musíme počítat, ale jak se s tím popereme, je na nás. Ani chemická nerovnováha v mozku ani tělesné problémy neznamenají konečnou. To říkám jako kamarádka kluka, který se zvedl z vozíku a začal chodit. Naučil mě, že určité věci nás budou limitovat jen případě, dáme-li jim k tomu svolení. Přebrala jsem za své problémy plnou zodpovědnost, i za svou léčbu. Přebrala jsem zodpovědnost i za to, jak naložím s nepěknými věcmi, co se mi staly v minulosti.

Zítra mi začíná semestr, takže sbírám odvahu na nový úsek cesty. Držte mi prosím pěsti - i já Vám přeju to nejlepší.
Krásnou neděli,
Virginia


when we suffer
it's how we gain empathy
when we cry
it's how we gather our strength
when we die
it's how we actually start living
see - everything's a cycle
like woman's period
so don't be afraid to bleed
because that's where life originates

Silné ženy, nebezpečné ženy

27. září 2018 v 9:35 | Lady Baskerville |  Dámský salónek
K psaní tohoto článku mě namotivovalo hned několik věcí, především americké seriály s hlavní hrdinkou, jež je napsaná v pozici "silná a nebezpečná žena", které o sobě do světa vysílají zprávu, že jsou feministické. Ale i čtení mnoha současných knih, v nichž figurují postavy napsané stejným způsobem, především na poli urban fantasy žánru (a dalších).

Přijde mi, že se v těchto médiích objevil názor, že silná a nebezpečná hrdinka je vlastně žena, která dělá totéž co muži, a nezajímá ji, co na to říkají ostatní. Vezměme si takový prototyp drsňačky:
  1. Drsně a provokativně podaná závislost; záliba v pití tvrdého alkoholu nehledě na denní dobu, kouření doutníků/cigaret, občasný joint, potřeba sexu nebo účelového svádění mužů ad.
  2. Slovník; nejlépe protkaný nadávkami, siláckými řečmi jemně okořeněnými slabými chvilkami, v nichž hrdinka projeví svou vnitřní sílu, poněkud obhroublé a arogantní jednání s druhými (čtěte muži), moderní sarkasmus či ironie.
  3. Drsné schopnosti; většinou dokazující, že žena je schopná toho, co muž, ať už se jedná o zacházení s pistolí, zbití záporáka nebo sestrojování rakety.
  4. "Feministka" ve stylu: nepotřebuju chlapy, nepotřebuju dalšího hajzla, kterej mi zlomí srdce a vybrakuje bankovní účet.
  5. Nikdy se nesnaží, aby jí to slušelo, ale vlastně jí to sluší, ať už je umazaná od hlíny nebo jí kamarádka půjčila rudé šaty, v nichž půjde na benefiční akci zneškodnit dalšího lumpa.
  6. Všechny mužské postavy po ní v koutku duše nebo veřejně šílí, ale ona je nechce.
  7. Nepřizná chybu. Nebo rovnou žádnou neudělá. Chvilek, kdy se omlouvá za své chování, je jako šafránu, jsou-li vůbec nějaké. Nikdy se nemýlí.
Mohla bych jmenovat dál a dál. Jediné, co na to mohu říct, je PROČ? Proč má někdo potřebu produkovat takovou ženskou hrdinku, z níž je cítit póza a soutěživost namířená proti mužům? Proč mají tyto fiktivní ženy potřebu svádět pomyslný boj s muži o to, kdo je lepší? Proč se srovnávat? A hlavně: proč mladé dívky učit, že silná žena je ta žena, která napodobuje mužské chování? Zvlášť když muži a ženy mají ve vínku tak odlišné kvality, že si připadám, jako bych sledovala hrušku, co chce předběhnout jablko.


Ano, jsou velice silné, nebezpečné ženy, které se shodují s některými (i většinou) výše zmíněných bodů, a jsou napsané velice dobře, dokonce tak, že jsem si je velmi oblíbila. Namátkou např. Anne Bonny z mého oblíbeného seriálu Black Sails, jejž doporučuji - podaří-li se vám pokousat skrz polovinu první série, která připomíná začátky Hry o trůny v pirátském kabátu, dostanete velice dobře napsané postavy a hlavně poutavý příběh. Anne Bonny je pravděpodobně jedna z nejslavnějších ženských pirátek vůbec. V seriálu chodí oblečená jako muž, je sprostá a tvrdě přímá, v klobouku jí to opravdu sluší, i když je jí naprosto jedno, jak vypadá. Ale... není účelovou ženou, která se snaží s muži soupeřit. Prostě využije veškerého svého potenciálu, aby dominovala. To, jestli je žena nebo muž, na tom nezáleží. Jednoduše si získá respekt a uznání svým charakterem, schopnostmi a úsudkem.

Jsem schopná uznat, že existují opravdu skrz naskrz drsné ženy, které nejsou napsané jako ploché a křečovité osoby nacpané do pózy "vynucuji si svým drsným přístupem respekt/postavení/uznání/strach" a jejich charakter i vývoj jsou uvěřitelné. Jenže mi přijde, že tak trochu tonou v záplavě rádoby feministických, silných postav.

Ono asi záleží, jak vnímáme sílu. Pro mne například je síla ženy odlišná od síly muže; nemyslím fyzickou úroveň ale osobnostní. Je velice těžké to orámovat do slov, ale snad se mi aspoň trochu podaří nastínit, jak to myslím. Síla muže spočívá v schopnosti vytváření podmínek, prostoru, i změn nutných v něm samém, jeho okolí, světě. Síla ženy spočívá v ponteciálu, jak dokáže s těmito podmínkami naložit a co z nich dovede vypěstovat. Řečeno nejznámějším příkladem, jenž nás odlišuje: muž dá podmínky pro život v podobě spermatu a ženino tělo pak za devět měsíců vytvoří plnohodnotnou živou bytost. Samozřejmě i žena je schopná vytvořit podmínky a muž kultivovat, jelikož v sobě máme přítomné oba dva principy, přestože jeden převládá podle našeho pohlaví. Nevidím důvod, proč bychom měli soupeřit, když teprve dohromady to dává smysl. Spojí-li se ženská a mužská moudrost, jsme opravdu schopní dokázat něco velkého. Neměli bychom na sebe hledět jako na příslušníka jiného týmu na závodu, a už vůbec ne jako na nepřátele - všichni jsme se přece narodili na stejnou planetu. Kdybychom se neměli učit společnému soužití, tak má ženské i mužské pokolení vlastní Mléčnou dráhu.

Ale to jsem odbočila. Připadám si, jako by to šlo ode zdi ke zdi. Ve fantasy žánru ještě nedávno byly ženy závěsnou dekorací, která ozdobila rámě svého zachránce, tu a tam vřískla či omdlela, když se nebezpečný tvor zvládl přiblížit příliš blízko. Dneska je to ve spoustě případech druhý extrém. Když chcete napsat silnou postavu (jedno jakého genderu), nemůže silná vypadat, ona musí silná být. To, že se bude chovat podle výše zmínených bodů neznamená, že je vaše postava silná. Pouze to znamená, že taková chce svému okolí připadat. Síla se rodí někde jinde, než v ukazování prostředníčků, sekání hlav a opravování supersložitého vesmírného korábu. Tím nechci říct, že žádná má postava prostředníček neukázala, hlavu neusekla a neopravila nějaký ten modul. Chci pouze naznačit, že když se budete soustředit, jak charakter působí navenek, zcela ho zapomenete naplnit zevnitř. A to je průšvih, protože nenajdete-li vnitřní sílu své Anne Bonny, zhroutí se jako domeček z karet pod rukama prvního přemýšlivého čtenáře, který obal prostě nespolkne.

Nedávno jsem četla sborník Nebezpečné ženy. Byly v něm horší, průměrné i lepší povídky. Byly v něm asasínky, vražedkyně, královny, femme fatale, pistolnice i čarodějky. Ale to pojetí nebezpečných žen mi přišlo nekompletní. Nebezpečné (a silné) ženy jsou totiž všude kolem nás. Kde je matka, co brání své dítě před pumou v národním parku? Kde je dívka, která prosazuje práva žen ve státě, kde jí to může stát život? Stařena bránící svůj domov před zlodějem? Mohla bych pokračovat...

Síla žen má mnoho podob, nejen tu hlášky chrlící a z pistolí střílející krasavici... která si navíc dle mého názoru zaslouží nejmenší obdiv, jelikož v mém okolí jsou ženy, jež vydržely mnohem víc, než je kulka zakousnutá do lýtka.

Další články


Kam dál