Nikdy. Nic. Vždycky. Všechno.

27. srpna 2018 v 12:10 | Lady Baskerville |  Pero a inkoust
Jestli mě studium psychologie něco učí, tak je to červeně blikající kontrolka, která se rozsvítí pokaždé, když lidé v řeči často používají silná a především absolutní slova jako výše zmíněná. V jednom takovém tvrzení, v jedné jednoduché větě bývá vytepaný celý problém.

"Já nikdy nebudu dost dobrá."
"Nikdy neudělám nic správně."
"Vždycky mi něco vyčítá."
"Všechno je k ničemu."

Takové černé psisko baskervillské, které se za lidmi táhne jako mrak, lísá se jim k nohám, když o absolutním výroku přemýšlejí a utvrzují se v něm, olizuje jim slzy z obličeje a živí se z jejich bolesti. Začíná to tím, že si pořídí čivavu, jež na ně několikrát štěkne z koutu jejich mysli, ale jakmile ji začnou krmit svými vždycky a nikdy, stane se z ní pořádný kolos. Už z principu se těmto slovům vyhýbám, protože nikdy je dlouhá doba a vždycky není reálně možné.


Literature, Library, Knowledge, Education, Vintage, Old

Nejprve mě na to upozornil kdysi dávno můj učitel tvůrčího psaní - četli jsme něčí práci, on najednou vstal, teatrálně rozhodil ruce (dramatické proslovy miloval, a jeho rozježené vlasy einsteinovského typu tomu dávaly korunu) a zeptal se: "Co je to nic? Co je to všechno? Proč nikdy? A proč vždycky? Pod těmito pojmy si není možné něco představit, protože každý z nás je nasytí něčím jiným. Já bych se absolutním a hodnotícím slovům zcela vyhýbal. Co je to krásný? Prázdné slovo, dokud ho někdo nenaplní. Chcete-li popsat šaty, účes postavy nebo hrad, nepoužívejte prázdná slova, pod nimiž si lidé mnoho nepředstaví. Popište vše tak, aby člověk jejich krásu ohodnotil sám. Dejte mu prostor."

V psychologii jsou slova a jazyk klíčová, jsou nástrojem, který používá. Díky mému velkému nadšení pro knihy a psaní jazyk a volbu slov vnímám ještě o něco citlivěji. Cítíte, jak jsou ta absolutní slova utlačující? Vyslovím-li je v hádce, nedávám ostatním téměř žádný prostor pro zpětnou reakci. Zašeptám-li je sama sobě, moje mysl je zdrcena a nemá příležitost se bouřit.

Slova jsou nesmírně mocná. Měli bychom dávat pozor na to, jak je používáme. Absolutní výrazy jsou statickým vyjádřením domnělé skutečnosti. A statika v životě moc nefunguje, protože život je pohyb sám, dynamický, vyvíjí se. Ustrneme-li v nějakém přesvědčení, nedáme-li mu prostor se vyvíjet (ať už růst, prohlubovat či měnit), zabíjíme život, ochuzujeme se neskutečným způsobem. Zatvrzujeme se, zaslepujeme se. Ubližujeme si.

Pozor na generalizaci. Na zevšeobecňování, na tahání minulosti i budoucnosti do přítomného okamžiku. Například Dalajláma říká, abychom se v hádce s druhým člověkem drželi pouze přítomného problému a nevytahovali nic jiného. Učitelé psychologie nabádají, abychom ke všem přistupovali jednotlivě, bez generalizace jakéhokoliv výroku, jelikož to v terapii nemá místo.

Jsem-li feministka a řeknu: "Všichni muži jsou stejní/jsou prasata/ myslí jen na jedno..." pak vlastně feministka nejsem. Jsem člověk s předsudkem, který se rozhodl ho vsadit do půdy, kde by mohl mít příležitost ho řádně vypěstovat. Generalizace je zavádějící, ačkoliv například ve výzkumech je důležitá. Neměla by však být absolutní, statická. Proto se pravděpodobnost určuje s místem pro možnost, že to tak není. Chápu, že většina z nás má určité zkušenosti, a že podle nich vytváří myšlenkové vzorce, které usnadňují jednání a rozhodování, i chování se v určitých situacích. Jen prosím dávejte pozor.

Jakmile ve svých výrocích, ať už směrovaných na vás či kolemjdoucího, upustíte od absolutních slov a generalizace, dáte prostor pro změnu. Uvolníte místo, jež se může stát základnou pro něco lepšího, silnějšího, pravdivějšího a přesnějšího, než jste si dosud mysleli. Přehodnotíte svoje vnímání skutečnosti. Můžete růst.

"Zapracuju na sobě."
"Tohle se mi moc nepovedlo."
"Nelíbilo se jí, že jsem nechal špinavé ponožky v ložnici."
"Teď se mi nedaří."

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama