Hledání smyslů a nesmyslů

20. září 2018 v 9:52 | Lady Baskerville |  Baskervillský deník
Psaní je moje oblíbená činnost, ačkoliv se jí nevěnuji tolik, jak bych chtěla, a moje tempo je i na šneka příliš pomalé. Všechno to odstartoval domácí úkol, jejž jsem zpracovala jako parafrázi na Sherlocka Holmese, kdy jsem ho (ještě před vznikem seriálu od BBC) zasadila do současnosti a nechala na třech stránkách vyřešit případ. Učitelka za mnou přišla, jestli jsem to opravdu psala, protože moje dvanáctileté já se ve škole nerado projevovalo, a tak mi jako pořádnému introvertovi zadělala na infarkt, když jsem Sherlockovy dedukce musela číst před celou třídou. Brr.

Writing, Write, Person, Paperwork, Paper, Notebook

Objevila jsem nový vesmír. Realitu, kde mohu využít svůj "mocpřemýšlivý syndrom" a stavět světy, vdechovat život postavám. Vlastně to byla chvíle, kdy jsem si našla (čti stvořila) svoje kamarády. Pochopila jsem, jak je možné, že autoři či zapálení pisálci mluví se svými postavami, vedou myšlenkové dialogy. Že je otravují i při mytí nádobí, nebo když se zrovna koupou ve vaně. A že když naplánujete, jak se bude děj odvíjet, osobnost charakteru je častokrát tak silná, že se nedá nic dělat, pouze ohýbat původní záměr dle jejích činů.

Jala jsem se prozkoumat svoje možnosti. Učitelka mě dokonce zapsala na tvůrčí psaní, jež jsem absolvovala. Moje spisovatelské ego dostalo pořádný výprask, získala jsem spoustu poznatků a byla skleslá pokaždé, když můj další text skončil zkritizován a (jelikož jsem byla lítostínek) v koši. Tímto děkuji panu vedoucímu, že mne v psaní nasměroval správným směrem, naučil mne od svých literárních dětí kriticky poodstoupit a vymýtil mou tendenci dělat začátečnické, ale velice fatální chyby.

V patnácti jsem rok a půl psala fantasy povídku. Ta povídka se natáhla na 160 stránek, získala oblibu zhruba tří stovek čtenářů. Psala jsem i menší věci bokem, ale nepodařilo se mi je dokončit. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se dokončenou povídku nepokoušela protlačit do nakladatelství. Zkoušela jsem to, neúspěšně. Vlastně tak moc neúspěšně, že jsem si nezasloužila ani odmítavou reakci. Lež však není to, že moje psaní vždy bylo o touze sdílet s lidmi, něco jim předat. Což se mi s mou vlkodlačí fantasy věcičkou podařilo, takže jsem od tendencí vidět svoje knihy v regálech knihkupectví upustila.

Vedla jsem dříve úspěšný blog, kam chodilo mnoho lidí pro radu. Zrušila jsem ho ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že jsem na internet vypustila až příliš věcí o sobě, a někdo by mohl odhalit mou reálnou identitu. Nenechala jsem ho viset, prostě jsem jedním kliknutím odstranila veškerý obsah, stovky hodin psaní a roky práce, protože občas za sebou vážně pálím mosty.

K blogování jsem se vrátila z jedné prosté věci - z pocitu, že je nutné o určitých věcech mluvit. A když to nikdo neudělá, tak to zkusím sama. Měla jsem (a stále mám) potřebu mluvit o tabuizovaných tématech či šedých zónách lidských rozhovorů. Snažím se tyto články koncipovat tak, aby i zastánce zcela opačného názoru než je můj neměl pocit, že je v ohrožení a pozbývá prostoru pro své vlastní přemýšlení. I když mi nějaké názory nesedí, budu podporovat to, aby na mém blogu mohl každý (slušně a neútočivě) říct, co si myslí - s tím jsem do blogovací řeky podruhé vstoupila. Dám-li prostor pro diskuzi a lidé se budou se svými názory cítit bezpečně, pak bychom mohli třeba společně dospět k nějakému zajímavému dialogu.

Přesto mě velice vyděsilo, když se první publikovaný článek na zcela nové stránce objevil na titulce celého blogu. Protože jsem počítala s tím, že si tu tak trochu budu mluvit do ticha; nečekala jsem, že se mi dostale chvilky na výsluní a můj blog v jeden den navštíví pár set lidí. Zároveň jsem nechtěla, aby si lidé pamatovali hlavně to, že si nerada holím nohy. Ale pak jsem to přehodnotila, protože Vás tu zůstalo pár a dostávám pravidelné komentáře, kterých si vážím ze všeho nejvíce. Zpětná vazba je krásná věc, i kdyby měla být nesouhlasná.

Pointou tohoto článku je, že jsem ve chvíli, kdy přemýšlím, zda moje blogování má smysl, či je to jeden velký nesmysl. Ráda diskutuji a reaguji na věci, jež se mě týkají, ale zároveň mám starost, abych nepřekročila onu hranici a nemusela zase blog mazat kvůli lidem, kteří pomocí indicií vystopovali, kdo se za přezdívkou Lady Baskerville skrývá. Zároveň se vytratila má potřeba všechno vylít do internetového deníčku. Je to vážně legrace, hledat hranici, co mohu sdílet, abych se Vám přiblížila a mohla s Vámi mluvit, a co už ne, aby se minulost neopakovala.

V několika směrech jsem ze sebe udělala tak trochu exemplární případ. Tím, že jsem ostatním propůjčila svou vlastné sféru prožívání, jsem jim mohla účinně pomoct. Teď konkrétně mluvím o tom, že podporuji lidi s duševním onemocněním, jelikož za sebou mám také vlastní psychiatrickou minulost. Abych své spolužáky (budoucí psychology) zbavila některých předsudků, šla jsem trochu s kůží na trh. Vždy mluvím pouze o věcech, které už mám z větší části zpracované, ale i tak by to proti mne mohl někdo použít. Jenže když chci něco změnit (a bez falešné skromnosti tvrdím, že moje troška je v mlýně znát), je nutné oslovit lidská srdce. A to jde jen ze srdce do srdce, nebo z upřímné mysli. Za chvíli se ze mne stane peer consultant; omlouvám se za cizí slůvko, ale nevím, jestli už má český ekvivalent. Je to člověk, který v případě duševních onemocnění zná tzv. druhou stranu barikády, a pomáhá lidem se stejnými zkušenostmi. Zároveň se svým vlastním příběhem zasazuje o destigmatizaci.

Ale o tom jsem mluvit nechtěla: prostě a jednoduše, musím velice přemýšlet a hlídat, co všechno si mohu dovolit říct nahlas a co ne, jelikož lidé na určité diskuze ještě nejsou připraveni. A já zase nemusím být připravená některá témata, jež se mě osobně týkají, otevřít.

Momentálně jsem ze sebe za ten necelý měsíc vychrlila to nejpalčivější, co jsem měla na jazyku. Teď nastala chvilka přemýšlení, co chci vlastně sdělit dál.

A tak se Vás ptám - co by Vás zajímalo a co si o mém snažení myslíte?
Předem děkuji za Vaše komentáře,
Virginia
 


Komentáře

1 Marie Veronika | Web | 20. září 2018 v 11:49 | Reagovat

Co si o tvém snažení myslíme? No, řekla bych to asi takhle: po přečtení prvního článku od tebe jsem se začala pravidelně vracet a od té doby hltám nové články, jen co na ně narazím :-) Myslím, že píšeš opravdu dobře, čtivě, inteligentně a zároveň od srdce a je radost to číst. Velice ráda budu nahlížet do tvého světa a tvých myšlenek a toho, o co se budeš chtít podělit, ať už to bude cokoli.
Fandím ti a už teď se těším na další články! :-)

2 Virginia Baskerville | Web | 21. září 2018 v 8:32 | Reagovat

[1]: Děkuji moc za komentář. :)

3 Lenide | Web | 29. září 2018 v 13:57 | Reagovat

Súhlasím s Marie Veronikou.
A dúfam, že tu budeš aj naďalej pridávať články. Ja osobne by som bola tomu rada.

4 Virginia Baskerville | Web | 29. září 2018 v 21:22 | Reagovat

[3]: Děkuji mnohokrát, budu se snažit, pokud budu cítit potřebu o něčem napsat. :)

5 Xuxumber | Web | 30. září 2018 v 15:39 | Reagovat

Dnes jsem na tvůj blog narazila a naprosto mě uchvátil. Ráda se sem budu vracet. :-)

6 Virginia Baskerville | Web | 30. září 2018 v 16:40 | Reagovat

[5]: Děkuji moc, ráda Vás tu uvidím. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama