Proč psychologie?

30. září 2018 v 16:24 | Lady Baskerville |  Baskervillský deník
"Proč studuješ psychologii?"
"Protože chci pomáhat lidem..."

Zažila jsem psychická rozpoložení, která mne pohltila svou temnotou. Ležela jsem na dně propasti, pořezaná o výplody své vlastní mysli i vzpomínky na nehezké věci, a bývaly časy, kdy jsem se z toho ven plazila, jelikož vstát a jít po svých jsem nedokázala. První "pořádný" depresivní propad přišel v patnácti, kdy jsem si musela říct o psychiatrickou pomoc, jelikož bych to sama nezvládla. Denně jsem to chtěla skončit, seděla s nožem ve sprchovém koutě, ale odradila mě od toho myšlenka, že bych svou bolest pouze přenesla na své nejbližší, jimž jsem to jednoduše nemohla udělat. Držela mě při životě láska k rodině. Paní psychiatrička si moje začlenění mezi pacienty musela vyjednávat s pojišťovnou, jelikož se stará o dospělé, a já tehdy nebyla plnoletá. Dostala jsem několik druhů léků, které jsem brala asi čtyři roky.

Léky na psychiku nejsou žádná legrace, protože velice zatěžují organismus, a to nepočítám vedlejší účinky. Nebudu popisovat, jaké zdravotní potíže jsem tehdy měla, ale po vysazení jsem asi půl roku trpěla na abstinenční příznaky (třásly se mi ruce i tělo) a upravovalo se mi zažívání do normální podoby, jelikož můj žaludek ani střeva nepracovaly, jak měly. Zažila jsem si kvůli lékům šikanu na gymnáziu, ačkoliv jsem je polykala potají na záchodech. Pár osob po mne chtělo jeden prášek na zkoušku, co to s nimi udělá. Další si ze mě utahovali a chovali nehezky, protože jim nedocházelo, že na sebe nechci upoutat pozornost a že prášky neberu pro srandu králíkům. Podobného zacházení se mi dostalo i od některých učitelů.

Girl, Brave, Bravery, Independence, Solo, Believe

Prášky jsem vysadila v okamžik, kdy jsem si omylem vzala dvě tabletky místo jedné v relativně krátkém čase. Můj mozek se cítil asi tak, jako když hodíte zmražený steak na pořádně rozpálenou pánev. Nejsem schopná popsat tu bolest, ale věřte, že to byla jedna z nejintenzivnějších, jakou jsem kdy zažila. Udělala jsem něco, co se dělat nemá - vysadila všechny prášky najednou, protože jsem si připadala, že pokud si dám ještě jeden v čas, kdy jsem opravdu měla, ustřelí mi to hlavu. Chemie se z mého těla vyplavovala minimálně půl roku a ty tři měsíce na začátku byly hrozné - což jsem si způsobila sama, jelikož léky je nutné vysazovat postupně a pouze pod dohledem lékaře. Ale nelituji toho, zachránilo mě to před kolapsem celého organismu. Dnes se snažím dodržovat životosprávu, mít dostatek pohybu a s psychikou si pomáhat bylinkovými čaji, vonnými svíčkami i dalšími drobnostmi. Zároveň zůstávám ve střehu, protože kdyby nastal velký propad, léky bych musela zase nasadit. K paní psychiatričce chodím na kontroly, a hlavně, snažím se pracovat sama na sobě a zpracovat svou minulost, která nebyla příliš růžová.

Předtím, než jsem na terapii začala chodit, jsem shlédla jeden dokument na YouTube o určité diagnóze, který byl poskládaný ze zpovědí lidí, kteří s ní mají co dočinění. Začaly mi téct slzy a vnitřně se mi ulevilo, že někdo rozumí mým problémům. Později jsem byla stejně diagnostikována, a to mi dalo naději. Jak se tak říká, poznala jsem svého "nepřítele", vyvedla ho z temnoty na světlo. Nastudovala jsem si několik odborných publikací o oné diagnóze, četla i odborné články o působení léků - chtěla jsem vědět, co se s mým tělem děje.

Vždycky jsem uvažovala o studiu psychologie, protože jsem vážně chtěla a chci pomáhat lidem. Vnést do světa trochu dobra, laskavosti a naděje. Moje osobní zkušenost toto myšlení ještě umocnila, jelikož jsem chtěla dát smysl svému utrpení - ukázat lidem s podobnými problémy, že nejsou sami a že vím, jak se cítí. Že znám to temné místo; sama jsem se z něj drápala ven.

Na psychologii mě přijali. Uvědomila jsem si, že musím nejprve pomoci sama sobě, dořešit určité záležitosti a témata, abych byla schopná účinně pomáhat druhým. Občas mě trochu děsí, že spolužáci z ročníku objíždí konference a placené přednášky psychologických kapacit, neustále čtou odborné knihy a články, angažují se, kde mohou. Já na počátku svého studia četla poměrně dost filosofických děl, jelikož jsem si potřebovala sama v sobě udělat pořádek. A angažuji se ve dvou projektech, protože chci věci dělat s maximálním nasazením, ne polovičatě. (čímž netvrdím, že oni to tak dělají)

S každým dalším semestrem roste moje pokora - zjišťuji, jak málo toho vím, a připadá mi, že toho vím ještě míň, než když jsem se na školu hlásila. Chci si uchovat úctu, neradit lidem s jejich životy, pouze jim dle svého nejlepšího vědomí a svědomí pomáhat se zbavit těch záležitostí, které jim neslouží nebo je dokonce zraňují. Moje osobní zkušenost mě naučila zdržovat se jakýchkoliv soudů.

Nedávno jsem ze školy chtěla odejít. Při pohovoru na přijímačkách jsem šla s pravdou ven - mám za sebou psychiatrickou minulost. To, zda mě vezmou či ne, jsem nechala na komisi složené z psychologů. Jejich kladnou odpověď jsem brala jako posvěcení mé volby studovat tento obor. Přesto jsem se setkala s názory, že mezi budoucí psychology nepatřím, dokonce od jednoho učitele. Moc mě to mrzelo. Pomohl mi klinický psycholog, u něhož dělám praxi, který mi řekl, že to nepovažuje za žádný handicap, ale že to má samozřejmě své výhody i nevýhody. Jeho názoru si vážím nejvíc, neboť mi přijde, že má největší váhu.

Rozhodovala jsem se, jestli psychiatrie nebo psychologie. Nakonec jsem medicínu zavrhla, jelikož (a to rozhodně není jejich vina) psychiatři nemají na své pacienty tolik času. Léky mi přijdou dobré na akutní problémy, ale není to žádné řešení, jen taková berlička - největší dlouhodobý přínos vidím v terapii a v možnosti přistupovat ke každému člověku individuálně a s citem, což umožňuje práce psychologa.

Věřím, že limity si vytváříme pouze sami. Ano, máme určité podmínky, s nimiž musíme počítat, ale jak se s tím popereme, je na nás. Ani chemická nerovnováha v mozku ani tělesné problémy neznamenají konečnou. To říkám jako kamarádka kluka, který se zvedl z vozíku a začal chodit. Naučil mě, že určité věci nás budou limitovat jen případě, dáme-li jim k tomu svolení. Přebrala jsem za své problémy plnou zodpovědnost, i za svou léčbu. Přebrala jsem zodpovědnost i za to, jak naložím s nepěknými věcmi, co se mi staly v minulosti.

Zítra mi začíná semestr, takže sbírám odvahu na nový úsek cesty. Držte mi prosím pěsti - i já Vám přeju to nejlepší.
Krásnou neděli,
Virginia


when we suffer
it's how we gain empathy
when we cry
it's how we gather our strength
when we die
it's how we actually start living
see - everything's a cycle
like woman's period
so don't be afraid to bleed
because that's where life originates
 


Komentáře

1 Hrobárka | Web | 30. září 2018 v 18:19 | Reagovat

Želám, nech sa ti v škole darí a nech úspešne zdoláš prekážky a démonov, ktorí sa ti postavia do cesty 😉
Good luck!

2 Virginia Baskerville | Web | 1. října 2018 v 10:07 | Reagovat

[1]: Děkuju mnohokrát, Tobě taky hodně štěstí a úspěchů. :)

3 Vodnářka | E-mail | 3. října 2018 v 20:55 | Reagovat

Drahá, ani nevíte, jak moc jsem vděčná, že jsem si právě dnes opět otevřela Váš blog a přečetla právě tento článek. Mám teď velmi složité období. Smutné a těžké. Ale Váš článek mi přijde jako znamení, že se to zase zlepší, člověk musí jen vydržet. :-)

4 Marie Veronika | Web | 4. října 2018 v 16:41 | Reagovat

Velmi otevřený a osobní článek - už jen to, že takový dokážeš napsat, dokazuje, že už je to více za tebou než před tebou :-) Palce ti budu držet všechny čtyři, ale nepochybuju, že to zvládneš. Zvládla jsi se poprat sama se sebou. A to je nakonec to nejtěžší.

5 Virginia Baskerville | Web | 4. října 2018 v 17:20 | Reagovat

[3]: Děkuji mnohokrát, moc mě potěšilo, že Vám to pomohlo. :) Nic není věčné, takže přeji hodně sil, zvládnete to - navíc, nejtěžší to většinou bývá úplně těsně před bodem zlomu. :)

[4]: Děkuji moc. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama