Ve zdraví a nemoci

5. září 2018 v 10:08 | Lady Baskerville |  Pero a inkoust
"Většina lidí dnes onu schopnost (subjektivního prožití) ztratila, dokážou vidět věci jen realisticky, v prvotním smyslu, a tedy velmi dobře vědí, jak lze světem manipulovat. Nejsou však schopni, ať jde o člověka nebo přírodu, zcela subjektivně bez dalšího účelu jen prožít daný pohled, daný zvuk, tento obraz. Lze říci, že člověk je nemocný, jestliže nemá schopnost vidět subjektivně, stejně jako je nemocen, když není schopen vnímat vnější realitu. Nemocným či psychotickým ale nazýváme pouze toho, kdo nemá schopnost posuzovat vnější skutečnost.

Jestliže člověk postrádá schopnost vidět věci subjektivně, nenazveme ho nemocným. Důvod je jednoduchý: nemocným nazýváme pouze toho, kdo překáží společenskému fungování. Pojetí nemoci je v podstatě sociální. Jestliže je někdo idiot, emocionální idiot, umělecký idiot, nerozumí ničemu a je schopen vidět jen praktické hodnoty, je dnes považován za velmi chytrého člověka. A to jsou lidi, kteří jsou nejvíce úspěšní, protože se jim nestalo to, co Charlie Chaplinovi v jednom filmu, když kvůli krásné ženě při práci u stroje nad ním a nad nekonečným pásem ztratí vládu. Když nic necítíte, když nemáte žádnou subjektivní zkušenost, jste velmi dobře začleněni do společnosti, ve které je nejdůležitější věci prakticky zvládat. Ale kvůli tomu ještě nejste zdravější."
E. Fromm, Umění naslouchat

Vždycky mi záleželo na destigmatizaci duševních onemocnění, ačkoliv mi připadá (a mnoho lidí pohybujících se na poli psychiatrie a klinické psychologie souhlasilo), že naše společnost není připravená zaujmout otevřenější stanovisko. Ano, možná je to lepší než v 19. století, kdy se vše pod nálepkou šílenství léčilo velmi drastickými metodami, a sanatoria pro osoby sužované duševními problémy byla děsivým místem, kde by nikdo dlouhodobě nechtěl žít. K článku jsem připojila citaci z jedné z knih psychologa a psychoanalytika Ericha Fromma, protože mi přišla velmi příhodná. Naše společnost do škatulky "psychouše" hodí kohokoliv, kdo kvůli těmto problémům není produktivní. Nechodí do práce, není schopen navázat kontakt s druhými (a spolupracovat), nechová se tradičním způsobem, nějak vyčnívá nebo má prostě jen zvláštní zájmy - cokoliv, co se naší společnosti nehodí do krámu, a už tu máme člověka psychicky nemocného, ačkoliv to může a nemusí být pravda.

Zároveň se v naší společnosti pohybuje mnoho lidí velmi chladnokrevných, citově oploštělých a jinak pokroucených, kteří se této škatulce vyhnou, protože jsou velmi produktivní, pracují atd. Jedna známá měla za manžela vysoce postaveného manažera, který ji terorizoval nejhorším možným způsobem. Mimo manipulace ji například zavíral doma bez přístupu k telefonu, nemohla mít práci (aby byla finančně závislá), byl agresivní... dělal mnoho zlého, co lidé obvykle nečiní. Třeba by se do škatulky nějaké diagnózy dal napasovat. Ale protože je ve společnosti úspěšný, lidé přehlíželi to, co se dělo doma za zavřenými dveřmi.

Rozhodně nechci ani jednu z těchto skupin omlouvat nebo lynčovat. Chci pouze naznačit, že společenské nálepkování může být velmi zjednodušené a jednostranné. Říká se, že když se lidé něčeho bojí nebo něčemu nerozumí, automaticky to odsoudí. Právě ona neinformovanost je kámenem úrazu, jejž se mnoho projektů zaměřených na destigmatizaci nebo duševní zdraví pokouší pokořit. Díky dlouhodobé selekci a oddělování lidí s duševními potížemi od "normální" populace (vzpomeňme, že blázince a sanatoria vždy stála někde na kraji města či daleko od něj), obě strany ztratily kontakt jedna s druhou.

Group, Therapy, Counseling, Health, People, HelpKdyž jsem byla na gymnáziu, měli jsme provést maličký sociologický výzkum. Já jsem si vybrala formu dotazníku, pokusila se ve svých omezených možnostech zmapovat tuto propast, která se mezi oběma tábory vytvořila. Vypracovala jsem dva typy dotazníků - jeden pro širokou veřejnost, druhý pro osoby navštěvující psychiatrickou ambulanci. Oba typy z 50% tvořily identické otázky, akorát vymodelované podle cílové skupiny. Tedy např.: Měl/a jste kvůli Vaší diagnóze problémy se sháněním práce? a Zaměstnal/a byste člověka s psychiatrickou diagnózou?

Některé z otázek byly zcela shodné, například: Myslíte si, že jsou psychická onemocnění ve společnosti tabuizovaná - že společnost neví, jak k lidem s těmito problémy přistupovat? nebo Domníváte se, že média ovlivňují náhled společnosti na lidi s psych. onemocněním?

Dala jsem prostor i pro otevřené odpovědi, abych získala hlubší vhled. Celkově jsem vyzpovídala asi 150 "zdravých" lidí a 75 docházejících ambulantně k psychiatrovi. Je mi jasné, že se to za řádný sociologický výzkum považovat nedá, ale na úkol z občanky je to poměrně slušný výsledek. Tento výzkum jsem dělala asi v roce 2015. Některé výsledky mě zaskočily, jiné bohužel nepřekvapily.

Většina lidí se domnívala, že společnost minimálně projevuje náznaky tabuizace tohoto tématu. Nejhorší obraz ve veřejných očích si drží schizofrenici, kteří mi jako jedni z mála i napsali, že měli problém sehnat práci. Oba dva tábory se domnívají, že média ovlivňují veřejné mínění, co se týká psychických onemocnění, a to spíše negativním způsobem. Značná část dotazovaných pacientů se ve škole setkala se šikanou (pokud jim bylo onemocnění diagnostikováno v mladém věku). Většina pacientů o těchto problémech nemluví, maximálně v rodinném kruhu, ale když už se veřejně o něčem zmínili nebo se něco stalo, okolí reagovalo spíše negativně. Potěšilo mě, že většina uvedla, že v průběhu léčby se cítí lépe a i přes problémy žijí bohatý a naplněný život, zvláště díky rodině, dětem, koníčkům ad. Polovina "veřejnosti" by lidem s psychiatrickou diagnózou nepovolila mít děti. Čtvrtina "veřejnosti" by je nezaměstnala.

Výsledky nechám bez komentáře, ať si každý z nás udělá svůj vlastní názor. Ačkoliv se jedná o tři roky starou záležitost, dnešní situace je podobná. Velice si vážím lidí, kteří se ji v poslední době pokouší změnit, ať už jde o reformu psychiatrické péče, o níž se zasazuje řada odborníků (a která spočívá hlavně v komunitní péči o pacienty a v rámci možností začlenění do života ve společnosti), nebo o projekt SPOLU, kdy studenti psychologie a medicíny mají možnost vést volnočasové aktivity pro hospitalizované pacienty, nebo projekt Psychobraní, kdy studenti psychologie organizují pro veřejnost, ale i studenty, besedy a přednášky za účelem destigmatizace. Spoustu dobrých srdcí a chytrých hlav se pokouší situaci změnit, a mám z toho velkou radost; sama se svým dílem přičiňuji. Máme před sebou dlouhou cestu, tak dlouhou, že by tento článek nikdy neskončil, pokud bych měla vypisovat dál a dál.

Proto jen děkuji za přečtení a přeji krásný den.
 


Komentáře

1 Marie Veronika | Web | 5. září 2018 v 11:29 | Reagovat

To si takhle člověk žije obklopen svými skvělými přáteli - a pak přijde střet s realitou. Polovina respondentů by nepovolila mít lidem s psychiatrickou diagnózou děti a čtvrtina by je nezaměstnala? To je tedy silná káva. Skoro jako přesvědčení anarchokapitalistů, že ti, kdo si děti nemohou finančně dovolit, by je prostě neměli mít. Je smutné, že se proti takovým věcem pořád musí bojovat.

2 Virginia Baskerville | Web | 5. září 2018 v 13:04 | Reagovat

[1]: Můj školní "výzkum" sice není plnohodnotný výzkum, ale i tak mě překvapilo, že na tak malém vzorku lidí se objevily dost vyostřené názory.

3 Platan | E-mail | Web | 9. září 2018 v 11:30 | Reagovat

Pekný úmysel zdvihnúť povedomie o tomto probléme. Myslím, že naša spoločnosť je naozaj ešte veľmi zaseknutá v mentalite "kto mi nevyhovuje, toho treba odstaviť". Verím tomu, že sa ale dokážeme posunúť ďalej a pochopiť ako celok, že takéto poruchy nie s dôvodom pre tabuizáciu a odsudzovanie :-) Mimochodom, na prácu do školy je ten výskum naozaj super výkon. ;-)

4 Virginia Baskerville | 10. září 2018 v 9:18 | Reagovat

[3]: Děkuji za komentář, také věřím ve vývoj dobrým směrem, ačkoliv to bude trvat. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama