Do jaké podoby chceme růst?

7. října 2018 v 18:54 | Lady Baskerville |  Pero a inkoust
Když jsem byla malá, můj největší hrdina byl dědeček. Hlavně z toho důvodu, že mi v nejbližší rodině chyběl mužský vzor, který by mi dával pocit ochrany a lásky ve chvílích, kdy jsem to nejvíc potřebovala. Jelikož si táta vybral nový život, v životě mé rodiny po něm zůstala díra. A dědeček se ji snažil trochu zaplnit. Dodnes si pamatuji, jak jsme spolu v jeho "kutlochu" ve sklepě poslouchali staré vinyly. Byl schopný poslouchat Pink Floyd i Bacha, nahrával i koncerty popových hvězd, jako je Christina Aguilera, a potom jsme se na ně koukali zavrtaní do deky. Pamatuji, že jsem se chytala za hlavu, když jsem zjistila, jakou obrovskou skvrnu na jeho vytříbeném hudebním vkusu zanechali Eva a Vašek. Znal většinu klasiků, od Chopina přes Mozarta po Liszta s dalšími zvučnými jmény, ale z nějakého mne tenkrát naprosto nepochopitelného důvodu si zamiloval i tohle duo.

Díky němu jsem si vytvořila srdeční vztah k hudbě. V šesti letech jsem na půdě našla maminčinu starou kytaru, začala chodit na hodiny, a vydrželo mi to dvanáct let. Dnes si hraju doma pro radost, vzpomínám, jak moje začátečnické pokusy děda zvěčňoval na kameru. Když umřel, věnovala jsem každý koncert jemu - ať už pouze v myšlenkách nebo na mikrofon, předtím, než jsem tenkrát na velkém vystoupení zpívala Amy Winehouse. Nedávno jsem začala jsem chodit na lekce zpěvu, abych objevila svůj plný potenciál, a vím, že každý tón, co vyloudí moje hlasivky nebo struny bude vždycky doprovázen myšlenkou na dědu.

Byl to on, s kým jsem se poprvé pokoušela malovat na plátno, napodobovat Boba Rosse, jehož jsme měli puštěného na kazetě k tomu. Dnes maluji své vlastní obrazy, a když si míchám barvy nebo čistím štětce, opět jsem doprovázená vzpomínkami. Když mi bylo smutno, pustil hudbu a já stála na ploskách jeho nohou, učila se tancovat waltz a další tance. Nebo mi zamazal obličej pěnou na holení, když stál s břitvou před zrcadlem. Nebo vyndal zuby a začal dělat psí kusy.

Jednou mi dal hřeben. Nejkrásnější a pro mne nejcennější vzpomínka je ta, kdy jsem si sedla před jeho křeslo a on mi s ním česal vlasy. Když umřel, ten hřeben byl důkazem, že dýchal a byl se mnou. Bylo mi tenkrát dvanáct, a dlouhou dobu jsem pod polštářem měla schovanou jeho fotografii. Teď ji tam nemám, protože se přestěhovala na můj psací stůl.

V životě jsem měla několik vzorů. Většinou to nebyly žádné celebrity, ale laskaví lidé, kteří mi dovolili se v jejich přítomnosti zahřát, velmi mne inspirovali, hodně mi toho předali a formovali mne do osoby, kterou jsem dnes. A proto se Vás ptám - do jaké podoby chceme růst? Kdo je Vaším hrdinou?

Vždycky mě mrzelo, že vzory naší společnosti nejsou těmi, jimiž mají být. Opěvujeme osoby, které uměle vylepšily své tělo; zajímáme se o osoby, které uměle vylepšily svůj obraz a reputaci. Proč upíráme zraky k dnešním celebritám, když existují vědci, lékaři, hasiči, umělci a velmi mnoho dalších výjimečných, kteří by nám předali mnohem víc? Kdo si zaslouží naši pozornost? A kdo jak s pozorností celého světa nakládá? O skutečných hrdinech svět povětšinou mlčí. A tak vědci, jako je Antonín Holý umírají lidstvem nedoceněni, zatímco o každém pohybu Kim Kardashian víme vše.

Jsme výsledkem snažení všech předchozích generací. A zapomínáme na to. Říká se, že je to lidské. Jenže jsou věci, které bychom zapomenout neměli chtít...

Líbí se mi citát od Umberta Eca: "Skutečný hrdina se stal hrdinou omylem; přitom vždy snil o tom, být skutečným zbabělcem, jakými jsou všichni ostatní."

Vystihuje totiž velikost i tragédii dnešní doby.
 


Komentáře

1 stuprum | Web | 7. října 2018 v 19:26 | Reagovat

Nevím moc, co ten citát znamená, ale divím se, že se ti líbí. Přece aspoň trochu dobrý člověk netouží být zbabělý, chce být odvážný a hrdý. :)

2 stuprum | Web | 7. října 2018 v 19:30 | Reagovat

Holý, to ti byl člověk se silnou vůlí, zabil se až poté, co nabyl jistotu, že jeho medicína půjde do lékaren. Žil svým dílem. :)

3 Virginia Baskerville | Web | 7. října 2018 v 20:11 | Reagovat

[1]: Znamená to, že někteří lidé tváří v tvář kritické situaci strnou strachy, ale jiné pudí nutkání (jehož původ neznají) k akci, aby resuscitovali neznámého člověka, zastavili zloděje, řekli pravdu atd. To volání nejde umlčet. Hrdinové jsou izolovaní ve své velikosti, a jako každý osamělý člověk, občas touží po tom, aby hrdiny nebyli.

[2]: Nevím, proč píšete, že se zabil, když ve všech médiích vyšly články, že zemřel po dlouhé nemoci... Zmínila jsem ho proto, že jeho léky se dnes léčí velké množství lidí, kterým zachraňují životy, a také proto, že jeho patenty vydělávají peníze všem občanům republiky, ačkoliv si je mohl nechat pro sebe. Ne každý by tak učinil.

4 stuprum | Web | 7. října 2018 v 21:08 | Reagovat

Tak teď už to chápu. Hrdinství všedního dne se projeví, ale oni by radši zůstali neprojevení. :)

Ano, sice dlouhodobě trpěl, ale zabil se sám v den, kdy se dozvěděl, že mu Truvadu Amíci schválili.
Snad nejsi tak naivní, abys věřila, že to byla jen náhoda. Nebos nikdy neměla silné bolesti. :D

5 Virginia Baskerville | Web | 7. října 2018 v 21:33 | Reagovat

[4]: O tom jsem neslyšela, ani nikde nečetla. Tak či tak, můj pohled na sebevraždy se od určitého dne zcela změnil.
Mou minulost neznáte - není nutné si o mně utvářet obrázek beze mne... :)

6 stuprum | Web | 7. října 2018 v 21:48 | Reagovat

[5]: Přestaň mi laskavě vykat, když se mnou chceš komunikovat. Je to hrozně mělké a necitlivé. Narázíš na hranice majestátního plurálu ze středověku, a to je doba, která mě znechucuje ještě víc než současnost. :-D
Ve dvaceti jarech ještě žádnou minulost nemáš, to máš ještě pořád budoucnost. :)

[5]: O tom jsi ani nikde číst nemohla. Tím by totiž o dost poklesla cena pana Holého v očích veřejnosti, ne? :) "Vzít si život? Takový velký člověk že se zabil? Vyloučené, nemožné."

7 Hrobárka | Web | 7. října 2018 v 23:51 | Reagovat

Pukance a kolu, poprosím! Túto diskusiu som vidieť nemala. LöL 😂 svet je skrátka malý...

Podivne neuchopiteľný článok, teda pre mňa. Vážne si potrebuješ kopnúť do toho, čo je väčšine normálnych ľudí už dávno jasné? To, že je niekto (asi) jednoduchší, či plytší a vyberie si za vzor nejakú plastovú atrapu človeka... Nuž, to sa sotva zmení jedným článkom.
Plakať po funuse je troška divné ale budiš.
Vzor nemám, musím nájsť to najlepšie zo seba a podľa toho vyrásť.
Len ma napadá, čo s temnými stránkami Vzoru? Nikto totiž nie je dokonalý. A nestráca sa tým vlastná podoba, keď chceme vyrásť do tvaru niekoho iného?

8 vex 3 | E-mail | Web | 8. října 2018 v 4:17 | Reagovat

I enjoy it for creating the details

9 Virginia Baskerville | Web | 8. října 2018 v 8:31 | Reagovat

[6]: Sebevražda samozřejmě není řešení, ale tímto činem u mne neklesá hodnota člověka. Mám to jinak postavené, možná právě kvůli té minulosti, kterou podle Vás nemám. Moje prababička na sklonku života odešla stejným způsobem. A vždy jsem její rozhodnutí respektovala, jelikož si mohu pouze představit, co ji k tomu vedlo. Byla to velmi silná žena, která ztratila to poslední, pro co dýchala. A bohužel Vám vykat nepřestanu, jelikož jste očividně starší než já. Pro mě je vykání projevem úcty k druhému, nikoliv výraz mělkosti a necitlivosti. Jestli se kvůli tomu se mnou nechcete bavit, to je na Vás.

[7]: Do ničeho nekopu, pouze zaznamenávám svůj myšlenkový tok, stejně jako v předchozích článcích. Je jasné, že i můj dědeček měl povahové vlastnosti, které by se daly nazvat "temnou stránkou". A i proto pro mě byl vzorem v tom, co a jak nechci dělat. Jakožto pohan vidím realitu v cyklech, a přijímám obě strany mince - světlo i temnotu, mládí i stáří, zdraví i nemoc, radost i smutek. Netvrdím, že by se člověk měl stát kopií osoby, která ho velice ovlivnila, rozhodně by se měl snažit stát nejlepší verzí sebe sama. Ale nežijeme na osamělé planetě - druzí nás svými činy a osobnostmi ovlivňují, ať už více či méně.

Nechci být jako můj dědeček. Chci být taková, aby na mě můj dědeček byl hrdý. Snad jsem to vysvětlila srozumitelně.

10 Marie Veronika | Web | 9. října 2018 v 9:13 | Reagovat

Ač jsem si k Ecovi během studií vypěstovala vztah poněkud ambivalentní, tak tenhle jeho citát je úplně perfektní. Vystihuje naprosto všecko.
Článek mě velice oslovil. Také mám ve svém okolí lidi, kteří ve mně zanechali nesmazatelnou stopu a kvůli kterým bych se nejraději stala něčím úchvatným, aby na mě mohli být hrdí. Je to zvláštně sladkobolné pouto, které sice člověka trochu zraňuje, ale  i kdyby mohl, za nic na světě by se ho nevzdal. Jsme to ale podivná stvoření :-)

11 Virginia Baskerville | Web | 9. října 2018 v 12:44 | Reagovat

[10]: Děkuji za komentář, už jsem se bála, že tenhle článek nevypovídá přesně o mých myšlenkových pochodech, jelikož předchozí komentáře tomu napovídaly.
Netvrdím, že mám Eca ráda, ale některé jeho postřehy se trefují přesně. :)

Líbí se mi formulace posledních vět, docela se s ní ztotožňuji. :) A řekla bych, že lidé jsou nejprotikladnější stvoření na Zemi. :)

12 Marie Veronika | Web | 9. října 2018 v 14:38 | Reagovat

[11]: Nejprotikladnější stvoření na Zemi! To je skvělé, to si snad někam zapíšu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama