Výpovědi žen

9. října 2018 v 14:47 | Lady Baskerville |  Dámský salónek
Dnes bych se ráda věnovala tématu výpovědí žen, přesněji jejich výpovědím ohledně sexuálního obtěžování nebo znásilnění, které se odehrálo v minulosti, jedno jak vzdálené, zda-li pár měsíců nebo i dekádu let. Když si tak čtu ohledně kauzy amerického kandidáta na ústavního soudce Bretta Kavanaugha, který byl obviněn svou vrstevnicí, že se ji pokusil znásilnit v roce 1982, jdou mi hlavou různé myšlenky, které volají ještě úpěnlivěji poté, co jsem si přečetla diskutovaný článek od pana Viewegha. (zde)

Zvedl mě totiž ze židle. Teď odsunu stranou, jestli jsou obvinění proti panu Kavanaughovi oprávněná či nikoliv, i fakt, že existuje mrňavá část žen, která hnutí MeToo využívá k devastaci životů mužů bez pádného důvodu. Nebudu ani mluvit o tom, že někdo někomu před dvaceti lety sáhl na zadek; přestože si neodvažuji tvrdit, zda byl ten či onen zážitek v životě člověka podstatný či nikoliv: každý z nás má jiné prožívání.


Budu mluvit o znásilnění, velice závažném zločinu. V článku o panenství jedna blogerka napsala, proč by pohlavní styk měl mít tak fatální vliv na celou existenci dotyčné - argumentovala jsem, že se tak děje právě v případě znásilnění a dalších vynucených sexuálních praktik. Neumím důsledky tohoto činu napsat vlastními slovy dostatečně srozumitelně. Proto použiji slova, která mi pověděly znásilněné ženy. S celou situací se vyrovnávaly tím, že ačkoliv někdo násilně vnikl do jejich těla, nezničilo to ani nepoškodilo jejich duši. Že i když někdo byl tam, kam pouštíme jen ty, co milujeme nejvíc, není vina na jejich straně, ani je to nijak nepošpiňuje a nesnižuje jejich hodnotu. Že ačkoliv tak hrůzný zážitek umožnilo jejich tělo, neměly by jej za to trestat a nenávidět. A hlavně, neodstrkovat od sebe své nejbližší, protože i když nemohou plně pochopit, co se jim stalo, jsou připraveni udělat cokoliv, aby jim z jejich bolesti pomohli.

Vyjít na světlo světa s něčím takovým je velice těžké, z různých důvodů. Pro mne výpověď o znásilnění neztrácí na hodnotě ani po dvaceti letech. Protože nedávno jsem se dozvěděla, co se právě před dvaceti lety přihodilo jedné z mých nejbližších žen. Znásilnili ji, když šla do práce. Tuto ženu znám velmi dobře, nikdy bych neřekla, že se jí něco takového stalo. Svěřila se mi až ve chvíli, kdy jsem sama sebrala veškerou odvahu a řekla jí, co všechno se stalo mně. Byla jsem jako opařená.

Kdyby něčí matka, sestra nebo dcera přišla s výpovědí o traumatu, které zažila před lety, žádný rodinný příslušník by nevyvracel pravdivost jejího tvrzení. Když s nějakým takovým tvrzením přijde žena, s níž nemáme bližší vztah, dočká se někdy odmítavého skepticismu. Proč to neřekla dřív? Proč to neřešila, hned poté, co se to stalo? Ale ona to řekla: sice ne slovy, ale svým chováním. Ona to řešila: sice ne veřejně, ale sama v sobě. A někomu opravdu trvá dvacet let, než si to v sobě zpracuje a je schopný mluvit.

Tím, že mluvíme o našich traumatech, je vytahujeme s našeho soukromého prostoru ven, kde mohou být osvětlovány z mnoha stran, detailně a s lupou pozorovány, rozcupovány na kousíčky nebo i napadnuta jejich vážnost. Ne všichni jsou na to připravení hned. Někteří na to nejsou připraveni nikdy. Většina z nás (mě nevyjímaje) potřebuje nejprve získat pevnou půdu pod nohama. Proto o svých zkušenostech např. s psychickým onemocněním mluvím pouze tehdy, když vím, že už je to minimálně z 85% za mnou. A to je ten klíčový problém: traumata se velice těžko dostávají "za člověka", v traumatu neexistuje minulost, protože nás provází naší životní cestou. Je na nás, jak s jeho přítomností naložíme, ale rozhodně je stejně živé, jako bylo před lety. Osoby, co zažily hlad a válku, hromadí konzervy ve sklepě. Sní všechny zbytky, co když odpoledne budou mít zase hlad? Ti, kteří se dostali do násilného konfliktu na ulici, u sebe neustále nosí předmět, kterým by se mohli bránit. Neustále pozorují okolí a jsou ostražití, co kdyby se to stalo znovu?

Hloubku utrpení druhého člověka můžeme pouze odhadovat. Měli bychom jej podpořit, když chce promluvit, ne odrazovat nedůvěrou. Domnívám se, že zkušený psycholog nebo např. policista pohybující se v oblasti znásilnění, by měl být schopný rozlišit, zda si dotyčná osoba vymýšlí nebo ne. Jsou věci, které nezahrajete ani nevylžete, což psychologové, kteří musí psát posudky k soudu, vědí.

Označovat vědkyni, která ve chvíli, kdy její údajný agresor kandiduje na ústavního soudce, vyšla na světlo se svým možným traumatem, za severoamerickou krávu, je velice smutné. Když už nic jiného, nevíme, na čí straně je pravda, na což jsou vyšetřovací týmy a soud, aby ji objevily. Nejde mi však do hlavy, proč by někdo chtěl podstupovat veřejné společenské martyrium, které mu může zničit nebo minimálně navždy poznamenat život, kdyby opravdu neměl co říct. Pokud je Kavanaugh vinný, rozhodně by neměl zastávat tuto vysokou funkci, která stanovuje morální podmínky pro ostatní. Že se pan Viewegh pokouší pokus o znásilnění zahrnout do "normálního" chování mužů, ještě smutnější. Nejsmutnější je fakt, že sám má dcery.

Násilí na ženách se nesmí tolerovat. Všechna obvinění musí (když už jsou vznesena) být řádně prošetřena. Dcera rodinné známé byla zavražděna, když šla za bílého dne běhat. Našli ji v řece. Policie se v případě tohoto vyšetřování nechovala zcela profesionálně, jelikož byly zničeny nebo kontaminovány možné důkazy.

Mamka musí na gynekologii řešit i pokusy o znásilnění, i dokonané činy. Naposledy to byla slečna, která se jela projet na brusle. Ne každá žena je však schopná se okamžitě sebrat a jít na policii, absolvovat mnoho (byť podstatných) formalit a mluvit o tom, jak byla její existence otřesena. Přesto: říct si o pomoc není projevem slabosti, ale vnitřní síly. Domáhat se spravedlnosti kvůli sobě i dalším potenciálním obětem je také projevem obrovské vnitřní síly.

Nezapomínejme, že ani fakt, že jsou-li muž a žena spolu ve vztahu, ani jednoho z nich neopravňuje si sex jakkoliv vynucovat, už vůbec ne násilím. Přesto se moje dobrá kamarádka nedočkala velké podpory, když o tom, co se děje za zavřenými dveřmi promluvila. Proč v tom vztahu jsi? Možná proto, že se bojí, co dotyčný udělá, když se ho pokusí sama bez podpory opustit...

Je dobré upozornit na to, že existuje posttraumatická stresová porucha (PTSD), která vzniká vlivem traumatického zážitku. Existují organizace a webové stránky (knihy jsou lepší), kde se o ní dočtete podrobnosti. Já chci jen zmínit to, že jsou různé stupně traumatizace. Primární se týká samotné oběti, ale je i sekundární (blízcí, rodina, svědci) kdy dotyčný trauma nezažil z první ruky, ale setkal se s ním nebo terciální (např. záchranáři, kteří dorazí na místo, citliví lidé). Existuje též druhotná traumatizace, jež vzniká nevhodným chováním okolí - ať už jde o předsudky, nepochopení nebo obtěžování novináři, propírání v médiích.

Mně bylo čtrnáct, když bráchovi do žákovské knížky napsali, že se okolo budovy školy pohybuje podezřelá osoba, a rodiče by své děti měli mít pod dohledem. Já tehdy chodila na gymnázium, kolem oné základní školy. Viděla jsem, že se jeden muž chová divně, má kapuci a je z něj cítit marihuana - do obličeje jsem mu nikdy neviděla, přestože nezapomenu na to, jak zvláštně měl posazený hlas. Vyhlédl si asi devítiletou holčičku, kterou pronásledoval cestou do školy. Domnívám se, že rozdíl mezi pronásledováním a procházením se po stejné ulici je dobře znát. Naštvala jsem se, přidala se k dívence a doprovodila jí do školy, kde jsem jí řekla, ať zavolá mamince nebo tatínkovi, ať si pro ni po škole radši přijedou. Netušila jsem, že si tentokrát vytipuje mě. Zkrácená verze: utekla jsem. Ale bylo to strašný. Promluvila jsem si o tom s mamkou až před rokem, asi půl hodiny bojovala s knedlíkem v krku, než jsem byla schopná něco říct. Ubírá to mé zkušenosti na váze?
 


Komentáře

1 Marie Veronika | Web | 10. října 2018 v 10:51 | Reagovat

Mně připadá místní přístup k těmhle věcem docela hrozný a cynický. Kdybych ti měla odpovědět v jeho intencích, tak ano, ubírá to tvé zkušenosti na váze a s největší pravděpodobností si za to můžeš sama. Anebo to nestojí za řeč, to je ta druhá varianta. Příšerné.

2 Virginia Baskerville | Web | 10. října 2018 v 13:00 | Reagovat

[1]: Bohužel je to tak, a chtělo by to změnit. :)

3 jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 1. listopadu 2018 v 13:36 | Reagovat

Pěkný článek. Z mého pohledu - budu upřímná. Říkáš, že policie a takové složky by měly být schopné rozlišit lež od pravdy. Je to ale těžké. Lidé jsou až neskutečně dobří herci a pohání je i různé mnohdy nepochopitelné motivace. Z tohoto důvodu mohou vyšetřovací taktiky způsobit sekundární viktimizaci vlivem nedůvěry vyšetřovatele, za účelem vykolejit lháře. Jak z toho ven, to netuším...

4 Virginia Baskerville | Web | 4. listopadu 2018 v 19:43 | Reagovat

[3]: Souhlasím, určitě máš pravdu. Je mi jasné, že nikdo nemůže se stoprocentní jistotou tvrdit, že daná osoba je lhář či oběť. Ale na druhou stranu mi velmi chybí rozsáhlejší a dostupnější psychologické kurzy pro různá povolání, kde by místo měly mít. Kromě policistů například na zdravotnických a lékařských fakultách. Myslím, že by byly vhodné nejen pro zlepšení odvedené práce, ale i z hlediska ochrany pracovníků samotných - jeden příklad za všechny - kurz o smrti pro zdravotníky, kde se naučí, jak smrt sdělovat, s jakými reakcemi počítat, co neříkat a co říkat atd., ale zároveň rady jak pracovat se sebou, když jim v jejich péči někdo zemře.

Ale zároveň tvůj komentář je rozhodně na místě. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama